Viktor se brodil kalužemi na hliněné cestě a zdálo se, že déšť, který mu teď dělal společnost nehodlá ustat. Naopak, ještě zesiloval. Cesta byla více a více zabahněná a jít po ní dávalo víc a víc námahy. Nohy se bořily do hlubokého bahna, proti vítr byl tak silný, že nemohl skrze něj prorazit, déšť tak neústupný, že ho více a více srážel k zemi.

Nevěděl, kde je ani proč tam je, ale byla tam a příroda ho porážela. Všude bylo šero, stromy černější a černější, po polích a loukách se povalovaly mrtvá zvířata.

Ať se snažil sebevíc, bahno bylo nakonec tak hluboké, že tam uvízl. Nemohl se vyhrabat, protože vše, co mu mohlo pomoct vytáhnout se, se mu rozpadalo pod rukama a on byl stále hlouběji a hlouběji.

Stromy už černé jako uhel, zvířata už rozložená ze všech stran. Už se ani nesnažil. Prostě jen stál, zatímco ho bahno pohlcovalo. Měl ho už po ramena. Přijal svůj konec, přijal svoji brzkou smrt. Obloha nad ním už byla černější než v nejtemnější noci. Bahno pohltilo jeho krk a pokračovalo, dokud ho nepohltilo celého.

Čekal už jen na to, až se mu bahno dostane do uší, až se začne dusit, ale ať čekal, jak čekal, stále dýchal, stále vnímal. Před ním jen černočerná tma.

Není to reálné.

Náhle pod nohama pocítil pevnou zem. Využil toho a odrazil se. Ne, neumře tady. Pocítil, jak jeho ruka vyšla napovrch a nahmatal pevnou zem. Se vším odhodláním se dral temnotou vzhůru, dokud opět nespatřil oblohu. Bahno se najednou proměnilo v pevnou hlínu a on se vyhrabal z té úmorné nicoty.

Rozhlédl se a hned vedle něho spatřil náhrobní kámen. Bylo na něm jeho jméno. Zvedl se na nohy a skrze temnou oblohu se náhle začaly prodírat sluneční paprsky, lítali kolem něho motýli, stromy se zelenaly. Celá krajina se postupně měnila do jarních barev a vůní.

Šel po cestě přímo proti slunci. Cítil, jak ho na boku zžírá bolest, ale přemáhal se a šel dál. Bojoval sám se sebou, dokud slunce nezačalo zářit tak jasně, až vše kolem pokrylo bíle zářící prázdno, ze kterého se vykreslil pokoj a nad ním stojící postava.

„Ty seš ale šťastnej bastard,“ pronesl Střelec. „Už jsi ztratil tep. Myslel jsem, že jsi mrtvej. Doufám, že máš natolik tuhej kořínek, aby jsi byl schopnej se odtud dostat, protože já musím vypadnout. Díky tobě se ke mě blíží ta podělaná partička. Nechám ti tu devítku, tak se opatruj. Měj se.“ S těmito slovy se Střelec rozloučil. Viktor ani pořádně nevnímal, co říká, přeci jen se zrovna znova narodil.

Střelec vyšel na chodbu, když tu ze spodních pater uslyšel hlasy partičky ozbrojenců, která se velmi obezřetně blížila k nim. Zaváhal, zda-li má pokračovat. S tím polomrtvým to nezvládne, ale sám už vůbec ne. A jiná cesta z pátého patra nepřipadá v úvahu. Rozhodl se, že vezme Viktora sebou.

Viktor se pomalu zotavoval a začal si uvědomovat, kde to vlastně je a co se stalo. Cítil strašnou bolest pokaždé, když se pohnul, ale bojoval s tím, jak jen se dalo. Vstal a hned se začal přidržovat stěny, když tu se před ním opět objevil on. Střelec, který ho málem zabil, pak ho nechal utéct, následně skutečně zabil a nakonec pomohl vrátit se k životu.

„Jsi pevný jako skála, co?“ podivil se Střelec nad Viktorovou čilostí. „Situace je taková, že se k nám blíží pár nepříjemných lidí, který se nás pokusí zabít a já potřebuju tebe, abychom jim tu laskavost oplatili,“ požádal o pomoc a podal Viktorovi devítku, kterou sebral ze země.

„Žijeme jenom jednou, co?“ odpověděl Viktor a chopil se zbraně. „Nic těm hajzlům nedarujeme. Jen budu potřebovat podpěru, jinak to nedám.“

„Dobře. Jsi pravák nebo levák?“

[poll id=“7″]