Utíkal, co mu nohy stačily. Běžel až na konec sídliště a měl dost štěstí na to, aby cestou nepotkal nějakého Mrtvého. Zastavil se na kraji, kde město končí a začíná příroda, tvořící husté lesy a zdánlivě nekonečné kopce.
Schoval se v jednom z malých domečků, které sousedili se sídlištěm. Uvnitř si sednul na židli a oddychoval. V hlavě přemítal, čeho byl právě svědkem a říkal jsi, jaké to má sakra štěstí. Kdyby ten střelec mířil na poprvé dobře a kdyby neměl slitování, mohl být už dávno mrtvý.

Náhle se Viktorovi v hlavě objevila myšlenka. Půjde a střelce najde. Měl by mu poděkovat a kdo ví, třeba by se k němu mohl přidat. Tedy, pokud by ho střelec vůbec chtěl přijmout. Po ztrátě bratra stejně nemá, co víc ztratit. Na pramálo věcech teď záleží. Jakmile pobral dech, vydal se zpět na sídliště. V hlavě si zopakoval události a zjišťoval, odkud mohl střelec střílet. Dobrému výhledu, který byl potřeba, aby mohl střílet ze stejného místa na něho a zároveň na tu bandu, vyhovovaly tak dva dvanáctipodlažní domy.

Šel opatrně. Chodil podél stěn domů a na každém rohu se zastavil a rozhlédl se. Když bylo okolí „čisté“, rychle proběhl přes ulici a zastavil se zase u dalšího rohu. Zdálo se, že ta helikoptéra opravdu svolala všechny Mrtvé, protože po nich nebylo ani památky. Blížil se k místu, kde se dříve schovával. Byl to ten dům naproti. Když se člověk soustředil, uslyšel ještě hlasy oné bandy, takže střelec jim pravděpodobně ještě nedal šanci, aby vylezli ze svých úkrytů. Viktor toho využil, oběhl dům a zamířil rovnou k jednomu ze dvou vytipovaných domů.

Přiběhl ke vchodu a zastavil se. Chvilku se rozhlížel a pak vběhl dovnitř. Výtah samosebou nefungoval a i kdyby, tak by do něj nevlezl. Šel tedy po schodech a našlapoval velmi potichu. Patro po patře stoupal do horních podlaží, přičemž neměl vůbec tušení, ve kterém patře je onen střelec a zdali je vůbec tomto domu. Proto v každém následujícím patře tichým hláskem křiknul: „Haló?“
Byl už skoro nahoře a přestal doufat, že by střelce nalezl. Už už se chystal vystoupat do dalšího patra, když v tom se ozval výstřel. Dostatečně hlasitý, aby ho Viktor slyšel, ale ne tak tak hlasitý, aby ho slyšel někdo jiný. Zpozorněl. Šlo to z bytu, který je uprostřed. Šel ještě pomaleji, než předtím. Potřeba odhalit se tichým vykřiknutím ho najednou opustila a plížil se chodbou směrem k bytu. Dával si pozor, aby nešlápnul do nějakých střepů nebo aby pod ním nevrzala podlaha. Z pokoje napravo se ozvalo přebíjení. Viktor se nadechnul a vkročil. Podlaha zavrzala. Výstřel.

Viktor pocítil, jak se mu tričko lepí k tělu. Až teď se dostavila ochromující bolest a on padl k zemi. Bolest mu rozostřila vidění. Ležel a koukal na prkny vyzdobený strop. Pod ním se začala tvořit kaluž krve.
„Boha jeho…Vy zelenáči jste takový debilové,“ hněval se střelec a pokoušel se Viktorovi zastavit krvácení. „Vystřelil jsem po tobě devítkou, takže o mě teď vědí. Doufám, že za to, kurva, stojíš.“
Viktor nevnímal. Neznámý vytahoval obvazy a jistě musel zaslechnout, jak venku křičí ozbrojenci. Jdou si pro něj. Přiložil obvaz na ránu na břiše a pokoušel se krvácení zastavit.
„Kulka prošla skrz a vypadá to, že minula orgány…Nevrť se! Ale můžeš vykrvácet, tak sebou, do háje, nemel!“ Obvaz obvázal několikrát kolem pasu. Zdálo se, že krvácení se utlumuje.

Střelec padl vedle Viktora a z čela mu stékal pot. Křik blížících se ozbrojenců situaci nijak neulehčoval. Seděl a přemýšlel, co dál, když si všimnul, že Viktor má poraněnou ruku. Opatrně sundal provizorní obvaz a naskytl se mu pohled na hnisající a černající ránu. Vzpomněl si, že má v batohu antibiotika. Rychle je vytáhnul ze svého batohu a pro jistotu se podíval i do Viktorova. Našel v něm akorát Alpu.

„Fajn, fajn. Nebudu ti lhát, necením si tvého života natolik, abych na tebe spotřeboval antibiotika i Alpu, takže si budeme muset vybrat. Co ti asi pomůže víc?“

[poll id=“6″]