Na jeden den až moc, pomyslel si Viktor. Všude kolem domu pobíhali Mrtví kvůli helikoptéře, která se tu zřítila, což Viktora doslova odříznulo od nějaké rozumné šance, jak se dostat z města, ze kterého se občas stále ozýval křik a výstřely. Avšak Viktor měl teď v hlavě jen svůj batoh, jež ležel o několik pater níže. A ještě k tomu ty Mrtvé, kteří ho hlídají.

„Na jeden den, až moc,“ řekl si nahlas ještě jednou a zvedl se ze země. Na chvilku se ho zmocnil pocit, že už je všechno jedno a odhodlaně se vydal pro svůj batoh. Nic už mě nepřekvapí. Nic už mě více nesrazí na kolena.

Přišel k výstupu na střechu, ze kterého měli původně s Pavlem vyběhnout, a vydal se po schodech dolů. Sešel dvě poschodí, když se náhle octnul u onoho zbořeného schodiště, které jim předtím neumožnilo pokračovat v cestě. Ale dolů to jde jednodušeji než nahoru. Navíc ho teď nikdo nepronásledoval. Chystal se skočit, když tu se něco zablýskalo v jeho periferním vidění. Další sekera.

Přistoupil blíže a zjistil, že vytrína se sekyrou je zamčená. Asi proto ji nikdo nevzal. Viktor neotálel, šáhnul po kusu betonu ze schodiště a několika dobře mířenými ranami zámek urval. Jak dopadl na zem, domem se rozezněla ozvěna, což zapříčinilo, že se z patra pod ním ozvalo několik nelibých zvuků. Viktor tomu ale nevěnoval pozornost. Popadl sekeru a co nejtišeji se svěsil do patra níže.

Jak dopadl, tak zůstal. Za oknem ve dveřích na chodbu totiž prošel Mrtvý. Když zmizel, Viktor přistoupil blíže a nahlédl do okénka. Na chodbě byla velká spousta oněch zrůd, které vytlačili Pavla z okna. Nechtěl, aby se něco takového opakovalo, tak vzal několik roxorů, které se tu válely a zablokoval s nimi v tichosti dveře, což by jim předtím mohlo poskytnout více času a Pavlo by se mohl také dostat na hromosvod. Škoda, že neposlech svého bratra.

Sešel o další dvě patra níže, kde podle jeho výpočtů měl být batoh. Poté, co nakoukl do chodby okýnkem ve dveřích, pomalu otevřel dveře a vstoupil. Z jejího druhého konce se do prostoru dostávalo obrovské množství denního světla. Byl tu správně, protože zdrojem byla ta obrovská díra v domě.

Neslyšně našlapoval. Věděl, že se v tomto patře pohybují oni Mrtví, kteří ho zřejmě rádi uvidí. Jen co mu na mysli vyvstala myšlenka, že třeba na patře nikdo není, že se Mrtví třeba přesunuli, objevil se jeden z nich. Vyšel z blízkého rozpadlého bytu, a jak spatřil Viktora, zakřičel a rozběhnul se na něj. To upozornilo i druhého Mrtvého a už se na Viktora řítili spolu.

„Tak pojďte. Ať to mám za sebou,“ zakřičel Viktor hlasem člověka, který už přišel o všechno, co mu na tomto světě zbylo. Pevně uchopil sekeru a napřáhnul se. Švih. Prvnímu Mrtvému se sekera zarazila do krku. Viktor škubnul, aby ji vytáhnul, ale to už na něj skočil druhý. Setřásl ho ze sebe, a jen co dopadl na zem, rozťal mu hlavu vejpůl. Už se zdálo, že vyhrál, ale náhle pocítil, jak ho první Mrtvý chytá za nohu. Obratně se uvolnil ze sevření a dosekl nemrtvému již téměř useknutou hlavu.

„A tak se z Mrtvých stávají mrtví,“ poznamenal vítězně Viktor, i když možná trochu předčasně. Poté co se uklidnil a napětí pominulo, zjistil, že ho Mrtvý, který na něj skočil, škrábnul na rameni. Byla to docela hluboká rána. Viktor zaklel a rychlým krokem se vydal k batohu. Byla v něm Alpa, kterou teď potřeboval.

Těžko by zakrýval radost, která se dostavila, když byl k batohu na dohled. Avšak podlaha byla velmi zdeformovaná a vratká. Jistými kroky se k němu pomalu dostával blíže a blíže, dokud ho neměl zcela na dosah ruky. Najednou se celý kus podlahy zachvěl, až to Viktora porazilo. Rychle se pro batoh natáhnul, protože věděl, že se tento kus podlahy jistě celý zřítí. Chytil ho, vstal a vystartoval pryč. Podlaha se opět zachvěla a opět se o něco více naklonila, jenže Viktor ještě nebyl v bezpečí, protože se mu batoh zachytil o nějakou přezku, a jak utíkal, cuklo to s ním zpátky. Šáhl po přezce, uvolnil ji a rozběhl se po valící se desce z betonu dokud nedosáhl jejího vrcholu, kde se odrazil a dopadl na stabilní podlaží.

Celým sídlištěm se prohnala obrovská rána, když se kus domu opět zřítil. Viktor těžce oddechoval a divil se, že je ještě živ. V tom uslyšel, jak hluk padajících sutin vyprovokoval všechny Mrtvé v okolí. Popadnul batoh a zaběhl do nejbližšího bytu, zabouchnul dveře a zablokoval je nábytkem. Doufal, že tuhle barikádu Mrtví neprorazí, k tomu by snad potřebovali beranidlo. Pouhým boucháním na dveře se do bytu nedostanou.

Neváhal, šáhl do batohu pro Alpu a polil si s ní ránu. Těžko říci, kdy ho naposledy něco tak strašně pálilo. Když ránu vyčistil, porozhlédl se po bytě. Ve skříni našel nějaké tričko, které s pomocí sekery roztrhal. Kus namočil v Alpě a druhým kusem si namočený hadr přivázal k ráně. Konečně chvilka oddychu. Natáhnul se na gauči a koukal ven z okna. Přemítal nad tím, co se bude dít, nebo co se stalo, když si náhle uvědomil, že je na tom stejně jako ráno. Je zavřený v bytě a všude okolo jsou Mrtví. Jen Pavlo tu nebyl…

Výstřely. Byly dost blízko a to Viktora donutilo podívat se na balkón. Stál a měl před sebou výhled na celé město, ale ať díval kam se díval, nikde nikdo. Když už se ukázal na balkóně, rozhodl se, že se podívá po možné únikové cestě. Oči mu zajiskřily, když uviděl hromosvod hned vedle balkónu. A dvě patra už nejsou taková výška.

Zkoumal hromosvod, když tu náhle uslyšel hlasy. Z poza domu naproti vyšla skupinka lidí. Viktor se rychle přikrčil, aby nebyl vidět a škvírou mezi podlahou a zábradlím pozoroval skupinku. Byla to ozbrojená skupina, která následovala nějaké, vcelku nevybaveného muže.

„Tady někde spadla,“ říkal muž, který je vedl a ukázal na panelák, ve kterém se Viktor schovával. „Nejspíše to bude na druhé straně.“

[poll id=“4″]