Pavlo mýval těžké sny. Takový ten neustálý pocit toho, že padá do prázdnoty nebo bojuje s temnotou v nejhlubším oceánu. A ať bývaly ty sny sebehorší, probuzení se dostávalo až dlouho poté. Když ale konečně přišlo, probouzel se Pavlo s tekoucími kapkami potu, které mu stékaly z mokra slepených vlasů.

Avšak tento den, byl den, kdy se probuzení dostavilo brzo. Ale jeho nekonečně potemnělý sen se proměnil v ještě větší hrůzu. Ve skutečnost. Skutečnost, kde svět, který byl doposud lidem znám, zanikal a upadal dalece za hranice lidskosti.

Časnému probuzení vděčil křiku, který se rozléhal městem. Trávili s bratrem čas v panelovém domě v kdysi početně obydlené části. Krom toho byla ve dnech i v nocích slyšet střelba a další křik. Ale ne ten lidský křik. Křik, který se v hrdlech Mrtvých měnil v nepříjemný a srdce rvoucí řev.

Pavlo pohlédl skrze okno ven, aby zjistil, že slunce ještě nevyšlo, ale jeho záře už barvila východ do ruda. Protřel si oči a přistoupil k oknu. Zaposlouchal se do toho křiku, který ho probudil. Byl to ženský křik. Ozýval se ze vzdálené části města, ale rozléhal se. Poté padly výstřely. Ticho. Pavlo s nepříjemným pocitem odstoupil od okna. Cítil, jak se mu opět třesou ruce. Opřel se o zeď a pomalu po ní sklouzl dolů, kde si sednul. Dech mu přeskakoval v hrdle, když pocítil tu lidskost, která dokáže někoho zabít.

Seděl a upřeně hleděl na svého bratra, kterému se stále dařilo spát. Ležel na palandě, přikryt peřinou. Pavlo se rozhodl, že se zkusí ještě trochu prospat, ale nemohl. Ozval se další křik pronásledován řevem Mrtvých. Tento křik byl ale tak blízko, že ho to donutilo zvídavě otevřít okno dokořán a podívat se. Spatřil nějakého ubožáka, který běžel po silnici zrovna pod jeho okny. Naneštěstí byl pronásledován řadou Mrtvých. Pavlo nedýchal. Jen sledoval. Byl rád, že je v bezpečí, ve třetím patře panelového domu. Byl svědkem toho, jak Mrtví dohnali svoji kořist a rozcupovali ji. Onen poslední a beznadějný křik, který oběť Mrtvých vydala, probudil i Viktora.

„Co to bylo?“ zeptal se Viktor, když si po probuzení uvědomil kde je a jaká je situace.

Nedostalo se mu odpovědi. Pavlo byl natolik ochromen tím, co teď viděl, že nesvedl udělat nic jiného, než že se schoulil do rohu místnosti. Viktorovi to nedalo a vstal z postele, aby se podíval z okna.

„Ne!“ vydal ze sebe Pavlo. „Nechoď k tomu oknu. Ať tě nespatří.“

Viktor se zastavil. S nechápavým výrazem pohlédl na Palvla, ale nedalo mu to. Musel se podívat. Poslechl ho alespoň z poloviny. Přitiskl se ke stěně vedle okna a jedním okem nakukoval, co se děje. Když spatřil, pochopil.

„Musíme zmizet,“ řekl Viktor koukajíc na houf Mrtvých procházejících se před vchodem do domu. „Dnes v poledne mají přiletět poslední helikoptéry. Poslední šance se zachránit. Sbalíme se a půjdeme. Musíme se postarat o to, aby si nás všimli.“

Pavlo přikývnul. Sebral už trochu odvahy, aby se postavil alespoň na nohy. „Máš pravdu. Jdeme se sbalit.“

Jak se dohodnuli, tak učinili. Procházeli po bytě a hledali vše, co by se jim mohlo hodit. Neměli přeci jen vůbec žádné tušení, kam je helikoptéra může dostat. Vyhodí je v nějakém kempu nebo jenom tak v nekontaminovaných oblastech? Dají jim jídlo? Budou mít kde spát? Museli počítat se všemi možnostmi. Procházeli i ostatní byty, přičemž si dávali pozor, aby neudělali mnoho hluku. Mrtví reagují prakticky na cokoliv.

Uběhly necelé dvě hodiny, slunce už se neslo na nebesích a ozařovalo mrtvé město a chlapci právě dobalovali poslední věci. Každý měl svoji plnou krosnu, kterou si vybavil podle sebe. Ale museli mít každý ty nejpotřebnější věci, jako je jídlo, pití, karimatku nebo spacák, baterku, provázek…prostě standartní vybavení.

„Sakra,“ nadával Pavlo, když se pokoušel do plné krosny vtěsnat ještě plechovku fazolí. Hledal jakoukoliv nenápadnou kapsu, do které by ji mohl dát, ale nic nenašel. „Hele, nemáš tam ještě místo.“

„Počkej,“ řekl Viktor a podíval se do své krosny. „Asi jo. Hoď mi to.“

Pavlo se usmál a hodil plechovku Viktorovi. Plechovka prolétla vzduchem, dotkla se Viktorových konečků prstů a prolétla oknem. Střepy se vysypaly na zem a plechovka sletěla mezi Mrtvé. Pavlo i Viktor vyděšeně přiběhli k oknu, ale to, co viděli, je nepotěšilo. Všichni Mrtví z ulice se rozeběhli ke vchodu do domu a začali řvát, až to dralo uši.

„Asi bychom měli jít,“ poznamenal Viktor a dvěma rychlými kroky se objevil u své krosny. Rychle zapnul všechny kapsy, vzal ji na záda, vlítl do bot a vyrazil ze dveří. Pavlo ho následoval ve všech krocích.

Ocitli se na chodbě. Byla to dlouhá chodba, kde na obou krajích byla požární schodiště. Na vteřinku zaváhali, ke kterým se mají vydat, ale jejich přemýšlení se přerušilo ve chvíli, kdy slyšeli ten cizí hlas.

„Hej! Vy!“ křičel chlápek s pistolí v ruce. Stál na konci chodby a mířil na ně. Pavlovi i Viktorovi se sevřeli hrdla a zastavilo srdce. Vypadalo to, že muž bude střílet, ale nestalo se tak. Onen chlápek stál zrovna u jednoho z požárních schodišť, a když se připravoval ke zmáčknutí spouště, do ruky ho kousl Mrtvý. Zařval, Mrtvého odstrčil a střelil do hlavy. Ovšem vzápětí se jich ze schodiště vyvalila celá horda, která se na muže vrhla.

„Jdeme! Dělej!“ křičel Viktor na Pavla a utíkal k druhému schodišti. Pavlo ho následoval. Tak rychle ještě nikdy neutíkali. A taky nikdy neutíkali tak hlučně. Jakmile je Mrtví zpozorovali, vyběhli za nimi.

Viktor na nic nečekal a jak to šlo, otevřel dveře ke schodišti. Pavlo prolítl dveřmi, než se zavřeli a zatímco Viktor už začal vyšlapávat schody nahoru, Pavlo si všiml požární sekery.

„Počkej,“ křikl na Viktora. „Zablokujeme s ní ty dveře!“

„To ji radši vezmi na obranu!“ navrhl Viktor.

[poll id=“2″]