Druhý den ráno.
Všichni prováděli rozcvičku, zatím co já a Gabriel jsme se na ně dívali. Dělali to opravdu poctivě, ještě aby ne, když nás dneska čeká tak náročná výprava. Gabriel si mezitím zapálil cigaretu a šel se projít, ale v tom na něj Klára zavolala ať nikam nechodí, že už prý vyrážíme. Takže se otočil, hodili jsme na sebe batohy a vyrazili jsme. Dva lidi zůstali v táboře pro případ, že by nás náhodou chtěl někdo rabovat.

Šli jsme pomalu k vrtulníku. Všichni nostalgicky vzpomínali na to, jak se jim dříve krásně žilo v Zelenogorsku a v dalších jiných městech. Byl jsem překvapen tím, co vše jsem slyšel. Většina z nás dělala normální práci jako řezník, prodavač, skladník, dovozce apod. Jenom já a Gabriel jsme mlčeli a poslouchali. Už jsme se pomalu blížili a do toho Klára povídá: “Už jsme tady! Teď buďte všichni ostražití…“ A než to dořekla, tak se zpoza vrtulníku ozývaly divné zvuky. Všem se rázem rozjasnily oči, připravili si samopaly, pistole a pomalu obcházeli vrtulník. Najednou výkřik! “Prosím, nestřílejte, prosím! Jsem člověk!“ Křičel na zemi v křečích malý chlapec s oblečením celým od krve. Klára k němu pomalu šla a říkala mu, že to bude dobrý, že mu neublížíme. Byla už u něj a kluk se na ní vrhnul tím způsobem, že jí obejmul a nechtěl pustit. Mezitím co Klára utěšovala toho vystrašeného chlapce, tak ostatní prohledali vrtulník. Nic v něm nebylo. Klára si vzala chlapečka do náruče a pomalu s ním odcházela zpět do tábora. Ostatní jsme byli u uvrtulníku a ještě jsme se tu porozhlíželi. Jeden z chlapů nám říkal, že to pro ní musí být hrozně těžký. Zeptal jsem se ho: “Proč?“ A ten nám řekl, že i ona sama měla jedno dítě, se kterým dlouho přežívala v šílených soubojích tohoto světa. Třeba vám o tom poví víc až se vrátíme do našeho tábora.

“Tak chlapi je čas, vracíme se zpátky. Nic tady není a ani nic nebude…“ řekl Brad a všichni se pomalým krokem vraceli do tábora.
V táboře už čekala Klára s chlapcem u ohně, který se jmenoval Ivan. Ivan vyprávěl se slzami v očích, jak naposledy viděl svojí matku, když jí žrali zombíci. Bylo mi ho líto. Nepřál bych to nikomu tohle vidět a hlavně, když mu je tak děvet let. Nechtěl jsem se ho na to ptát, protože byl ještě v šoku. Prý utíkal přes pole, když to viděl, za ním prý ale byli nějací muži a až za nimi zombicí. Utíkali za ním. Najednou jsme se všichni zarazili… Jací muži, Ivane? Ivan koktavě říkal, že za ním byli muži se zbraněmi, a že si myslí, že byli tak tři. Brad s Klárou okamžitě dali povel, aby všichni hlídali tábor. Právě jsme se dostali do situace, kdy opět bojujeme o vlastní život, ale přitom tu nikdo není. Jenom my a… “Prásk, prásk, prásk…“ Všude okolo nás najednou začaly lítat kulky. Klára popadla Ivana a šla se s ním schovat za náklaďák. To samé udělali i chlapi. Střelba šla totiž od vrtulníku. Brad říkal, že musíme rychle vypadnout nebo je po nás! Všichni okamžitě začali nastupovat do náklaďáku a vepředu řidič řval, že mu nejde nastartovat. “Zatracenej krám! Proč to nemůže jednou normálně startovat!“ bouchnul do volantu a najednou se motor chytil. Začalo to drncat, pískat, řvát, ale už jsme naštěstí odjížděli. Ještě pořád jsme slyšeli, jak po nás střílejí, byly jsme však už daleko. Při té jízdě jsme se bavili o tom, že to asi mohli být ti muži, co utíkali za Ivanem, jo, bylo to možný, ale i nemožný. Co, když to byli lidé, kteří sledovali nás a né Ivana? Říkal jsem si tak ve své hlavě. Myšlenky se mi proháněly sem a tam, když jsem slyšel takovou střelbu. Ty kulky totiž lítaly blízko nás, takže jsem z toho docela ještě vyklepanej. A jak jsme tak jeli, tak řidič najednou zastavil, zaklepal na nás, Brad vystoupil a nedaleko Pustoshky, kterou jsme dávno přejeli, jsme objevili něco zajímavého.

Tábor.
Z dálky jsme to pozorovali a všichni byli nadšení, co tam asi Brad vidí. Dívali se tam asi patnáct minut a pak nám sdělil něco, co nám skoro vyrazilo dech. Je to prý vojenský tábor. Všude na zdech mají napsáno, že jsou bez nákazy, mají jídlo, vodu a vše, co bude potřeba. Všichni chlapi byli hladoví, takže říkali, že by nebylo špatný to tam prozkoumat. Brad s tím souhlasil, ale Klára ne. Takový tábor nemůže přežít bez ochrany, musejí být určitě po zuby ozbrojení. Nemůžeme tam jen tak přátelsky vkročit… Musíme to tam obsadit!