Ráno jsem brzo vstal, díky nočním můrám, které se mi večer zdály. Gabriel už byl dávno na nohou a celkem čilý. Protahoval se, dělal sklapovačky, dřepy…no, asi sportovec ve světě zombií.

Když jsem se už tak nějak rozkoukal, šel jsem se najíst. V batohu zbylo ještě nějaké jídlo a tak jsem si něco dal. Gabriel mi řekl, že až dosnídám, tak ať jdu potom dolů, že prozkoumáme škody, které zombíci udělali. Rychle jsem to do sebe všechno hodil a šel za ním.

Zombíci už byli asi pryč, protože jsme neslyšeli ani krůček. Začali jsme odhazovat od dveří matrace a všechno to, co jsme tam naházeli. Byla to celkem fuška takhle po ránu…Dveře už byli průchodné, takže jsem si připravil zbraň a to samé i Gab. Pomalu otvíral dveře a všude byla… všude byla jenom spousta krve a pár mrtvých zombíků. Jak je to vůbec možné? Ptal se mě Gabriel a já jsem nemohl odpovědět, protože jsem byl stejně zmatený jako on! Jen s údivem a hrůzou jsme na tu spoušť zírali.

“Někdo tu byl!“ Vyhrkl Gab.

Říkal jsem mu, ať je hlavně v klidu, ale než jsem to stačil doříct, tak se před branami objevila partička lidí. Stáli jsme nehybní a civěli, co hodlají udělat. Neřekli ani slovo. NIC! Byl jsem hrozně nervózní. Už jsem si prošel hodně věcmi a teď skončím takhle? Že nás zabije nějaká banda bez jediného slova? Ale… Gabriel se ozval.

Hezky a mile je pozdravil. Jen skromné ahoj. Neznámý, ale asi jejich šéf přišel o kousek blíž. Všichni na nás mířili. Čekal jsem už jenom na smrt, a myslel jsem na to, jak si z nás udělají dnešní oběd. Neznámý přišel až k nám do dveří a řekl: “Kolik vás tu je? Máte zbraně? Jídlo, cokoliv, co bude potřebné?“

A najednou se mi ulevilo, ovšem né natolik, že bych se cítil bezpečně. Tak jsme jim všechno řekli, že jsme jenom dva, máme zbraně, jídlo na pár dnů, no a to bylo všechno. Chystal se nám položit další otázku, ale než to stačil udělat, tak zpoza plotu něco hrozně nahlas „zařvalo“. Nebyl jsem si jistý a nechtělo se mi tomu ani věřit, ale ano! Před bránu přijel vojenský náklaďák a do něj se mohlo vejít klidně i 30 lidí, podle mého odhadu, co jsem tak z dálky viděl.  Jen co s tím řidič přijel, zastavil před bránou, stáhl dolů okénko a řval na nás:

“Tak co, pánové? Nepotřebujete někam hodit“

Byl to jejich řidič. Té partičky. V tu chvíli se Brad – jejich vůdce – dostal zase ke slovu. Řekl nám, že mají menší tábor, kde se dá pár dnů vydržet, ale že potřebují lidi. A když při pročesávání oblasti uviděli tuhle věznici, tak si řekli, že to prozkoumají.

Zeptal jsem se ho, jak mohl vědět, že tu vůbec někdo je? Pověděl mi, že poté, co odklidili zombíky, tak mě slyšeli řvát ze spaní. Prý počkali do rána za plotem a ujistili se, že vše bude probíhat podle plánu a my jim neutečeme. No neutekli jsme a zatím stále žijeme.

Brad přišel za mnou a řekl mi, že jim něco dlužíme. Udiveně jsem se ptal, co že jim jako dlužíme a on na to, že ti zombíci sami neumřeli, takže jsme přistoupili na dohodu, že půjdeme s nimi a budeme si rovni. Začali jsme tahat naše věci zevnitř budovy do náklaďáku, kde už skoro všichni seděli a rozhlíželi se okolo, kdyby náhodou, no a Brad stál venku, hodil nám věci k ostatním a řekl nám ještě pár věcí.

“Hoši, zatím se ještě neznáme, ale věřte mi. My jsme dobří lidé, takže pokud budete chtít zkusit jakýkoliv podraz, tak vás upozorňuji, že vaše smrt bude pomalá a bolestivá. Je vám to jasný?“

Jasně a stručně jsme odpověděli, že ano. A než jsme všichni společně vyrazili na cestu, Brad si nás na minutku odtáhl dál od náklaďáku a povídal: “Chlapi, naše cesta bude do našeho tábora to už víte, ale první chceme něco prozkoumat. Nedaleko odsud jsme viděli padat vrtulník. Je to asi týden zpátky. A jelikož nás je hodně, tak se tam vydáme. Nezaručuji, že tam budeme sami. Určitě ho viděl i někdo jiný, kdo přežil a může být i ozbrojený, takže buďte pořád připraveni! Poslouchejte každý můj rozkaz, co vám já a nebo Klára dá. Klára je ta vzadu s tou kuklou, brzo se seznámíte, no a to je všechno, tak nasedat. VYRÁŽÍME K PUSTOSHKE!“