Den šestý, Zelenogorsko.

Ráno jsem vstal opravdu brzo. Nebo jsem si to alespoň myslel, co jsem se tak díval na východ slunce. Jak jsem tedy vstal, tak jsem ke kohoutku, že se trošku opláchnu, ale marně. Voda netekla, ale to mi tak nevadilo, protože vedle byl kbelík s vodou, která dokonce vypadala čistě.  Po opláchnutí jsem se protáhl a začal jsem pomalu odhazovat lavičky a židle, které jsem tam naházel, kvůli zombíkům nebo nějakým nezvaným hostům. Když už jsem s tím byl hotový, tak jsem se posadil na jednu z laviček a začal přemýšlet, zda-li to má ještě cenu. Zda-li mám opravdu hledat lidi a nebo naději, že je na světe ještě někdo jiný, že někdo přežil. Ano, jedna přežila, ale tu jsem zabil. Po pár minutách jsem se zvedl, uchopil jsem pušku do ruky, hodil si batoh na záda a vyrazil prozkoumat Zelenogorsko.

Hned co jsem vyšel z kostela, tak jsem šel na náměstí. Jak jsem šel ulicí Zelenogorska, tak jsem slyšel hrozné zvuky. Celé město bylo jedno obrovské ticho, tedy až na zvuky vrzajících dveřích, které mě nutili zmáčknout spoušť a vystřílet všechny náboje. Začal jsem být nesvůj. Rozhlížel jsem se všude, kde se jen dalo. Nahoru, dolu, doprava a doleva, měl jsem strach. Opravdu. Žádná z vesnice ani město mi nenahnalo takovou hrůzu jako tohle … Vyrazil jsem tedy do prvního baráku a začal jsem všude hledat. Skříně, šuplíky, džbány, lednice, mrazáky to všechno bylo všude prázdný, skoro. Ve dvou ledničkách jsem našel plechovky, které byly ještě dobré a neotevřené.

Když jsem vylezl asi z šestého domu, tak jsem začal přemýšlet o tom, co všichni ve městě museli prožít, ale pak se mi to vypařilo z hlavy v momentě, kdy jsem slyšel výstřel. Šíleně jsem se lekl a schoval jsem se do jednoho z domů. Koukal jsem tajně za záclonou z okna. Nikde, nikdo nebyl, ale pak po asi patnácti minutách se to změnilo. Lidé! Přeživší!Bylo jich pět, pět přeživších, kteří byli ozbrojení, teda jenom dva z nich měli zbraně. Vypadalo to na nějakou německou pušku a pistolku … Všech pět si stouplo do středu náměstí a sedli tam. Díval jsem pořád za oknem, tiše a vystrašeně. Držíc svoji pušku pevně v rukách a připraven zmáčknout spoušť a začít krveprolití. Chtěl jsem to udělat, ale na svém kontě, na své duši … bych měl další život a tentokrát bych to asi ani nezvládl … Chtěl jsem vyjít ven s rukama nad hlavou, ale pak jsem si to rozmyslel. Po pár minutách, kdy tam seděli se jeden z nich postavil a ukázal jaksi do vzduchu k domům, nechápal jsem to, ale pak jsem si toho všiml.

Okna se začala sypat a kulky dopadali přímo vedle mě, začal jsem utíkat přes celý dům, abych se dostal ven. Jak už jsem byl za domem, tak jsem se ukryl za stromem, kde jsem nebyl snad tolik vidět. Vyndal jsem zásobník z pušky, spočítal náboje, zasunul ho zpátky a přemýšlel, jak moc dobrý střelec budu. Odhodlal jsem se a šel na to, šel jsem je rozstřílet. První jsem se pomodlil a přál si ať z toho vyváznu živý, ale co … v životě, kde vládnou zombíci už nemám co ztratit, snad už jen ten život.

Vydal jsem se pomalu k náměstí a co jsem neviděl … Všech pět bylo na kaši a stál u nich muž v černém oblečení, kompletně černém. V ruce držel stejnou pušku jako já, AK. Viděl jsem, jak jim bere z batohů věci jako je jídlo, náboje, náhradní díly do nevím čeho apod … Zvedl jsem pušku, namířil a pomalu k němu vyrazil. Byl jsem přímo za jeho zády a dal jsem mu pušku k hlavě. Hlaveň byla na jeho krku a řekl jsem mu, jestli se pohne, tak je mrtvý muž. Pán se asi nebál, protože mi řekl, že už mu je stejně všechno jedno a jakmile tuhle větu dokončil, tak moje kulka proletěla skrz jeho krk. Tentokrát se mi ale špatně udělala a já jsem zvracel … málem jsem i omdlel, ale zvládl jsem to. Všichni u sebe měli spousty potřebných věci, takže jsem to všechno pobral do batohu a než jsem odešel, tak jsem udělal ještě jednu věc.

V domě, kde jsem se ukrýval byl na stole papír s propiskou, tak jsem pro něj šel. Na stole jsem tam napsal něco, co by si mohl někdo možná přečíst, když se tam náhodou ocitne v tom městě. Vyšel jsem tedy ven a papír jsem dal na jednoho z můžu a zatěžkal jsem ho kamenem … Pak jsem se teprve vydal na cestu, vyklepaný, ale i s malým, ale opravdu malým pocitem dobrého skutku, že jsem zabil člověk, který sebral život pěti lidem. Jsem tedy špatný člověk?

Na papíře bylo napsáno: „Milý přeživší, jestli čteš nebo čtete tento papír a text na něm napsaný, tak se vám chci omluvit. Proč se vám omlouvám? Už nejsem člověkem, kterým jsem býval. Připadám si jako zrůda, ale slovy to nevyjádřím, tak to napíši někomu, kdo si to snad přečte a pochopí, co se tu stalo …

Neděste se z mrtvol. Já jsem je nezabil, zabil je muž v černém, který leží asi po vaší levici, toho jsem poté zabil já, když byl otočený zády a já se k němu proplížil. Nechal jsem vám tam nějaké věci, protože každý něco potřebuje a já nejsem až tak špatný člověk, věřte mi.

Tohle všechno bylo napsáno člověkem, který býval šťastný, ale už není, člověkem, který je vrah, ale stále má srdce.
Podepsán: Nikolay