Není čas. Musím jít, nezastavovat se. Přes den, přes noc. Pořád pokračovat dále a dále. Nikde nikdo není. Žádní lidé, žádní nemrtví, žádná auta. Jenom já, moje nohy a Luny. Všechno kolem nás je mrtvé. Všechno co je před námi bude mrtvé, to, co je kolem nás, umírá a vše, co už je za námi, zemřelo. Jsme sami, proti ničemu. Proti vyprahlé pustině. Proti všemu, co není.

Jo, trošku jsem blouznil. Bylo hrozný vedro a na každém rohu hold nebylo co pít. Ale šli jsme dál a dál. Hnal jsem Lunyho a neříkal mu, proč tak ženu. Neřekl jsem mu, že ho díky Garrymu možná brzy s chutí sežeru. Ne, neříkal. Mlčel jsem.

Byly to ty nejhorší chvíle, ale zvládli jsme to. Došli jsme ke Kamensku. Uprostřed noci, jak jinak. Ale byli jsme tolik zmožení, že jsme si ve vesnici našli nějaký odlehlý dům a vyspali se. Nechtěli jsme riskovat, že by se v okolí potloukali další vojáci.

Teď jsem chtěl říci, že nás ráno probudilo kokrhání kohouta, ale asi by vám došlo, že už vlastně vyhynuli. Co naplat. I tak jsme vstali za úsvitu. Nedlouhou po něm. Vzali jsme svoje zbraně a vyrazili k základně.

Šli jsme lesem, kousek od hlavní silnice. Viděli jsme okolní doly a…a to je asi všechno. Tam vážně nebylo nic moc k vidění. Slunce se začalo prolínat mezi větvemi stromů a my se dostali až do blízkosti základny.

„Moc toho tady nezbylo,“ poznamenal jsem, když jsme vstoupili do areálu dírou v plotě.

„Nevím, kolik tady toho zbylo. Nikdy jsem tu nebyl,“ reagoval Luny.

„Ne? Jen se podívej. Je to tady samá troska. Nikde nic. Tady všude bývaly budovy. Teď tu stojí jen tahle a tam vzadu vidím nějakou. Jinak je to tady úplně vyčištěný. Ale na co tě musím upozornit, tak dávej bacha, kam šlapeš. Jsou tady v areálu takové podzemní komplexy. Nikdy jsem plně nepochopil jejich význam, ale prostě dávej bacha.“

„Jasně, prostě nešlapat do hoven.“

Pomalu a pokud možno nenápadně jsme se blížili k snad jediné budově, která tu zbyla. Zbraně jsme jímali v rukou a pozorovali jsme okolí. Já šel vpředu a Luny hned za mnou.

„Hele,“ začal jsem, „musíme být opatrní. Nevíme, jestli tu někdo je a pokud ano, tak nevíme kolik jich tu je ani kolik jich ještě dorazí, takže…“

„Ehm…“ ozvalo se za mými zády a já se otočil.

Co se stalo, ptáte se? Po otočení se mi naskytl pohled na Lunyho, jak mu na hlavu míří nějaký bandita nebo voják. Říkejte si tomu jak chcete. Já to pořád měním. Každopádně, to byla pěkně nemilá situace. Chvilku jsem na ně koukal a nevěděl, co dělat. Rozsvítilo se mi ve chvíli, kdy jsem na své hlavě taky ucítil něčí zbraň.

„Hádám,“ řekl jsem, „že máme položit zbraně na zem.“

„Velmi dobrá úvaha,“ ozvalo se mi za zády.

Poté, co jsme položili zbraně, mě napadla další velmi dobrá úvaha.

„A asi máme dát ruce vzhůru, že?“

„My si budeme rozumět.“

Nespěchal jsem. Opravdu pomalu jsem začal zvedat ruce. Žádné prudké pohyby. Opatrně. Žádný spěch. Luny měl ten samý nápad. Ovšem, jeho kamarádovi, kterého měl za zády, se to tak až nelíbilo. Když Luny zvedal ruce, voják za ním ho kopl do zad. Luny za vrávoral a já toho využil. Rychle jsem sklonil hlavu, skloněný se otočil, pravou rukou chytil ruku toho vojáka a levou jsem mu jednu vrazil. Pak ještě jednu do loktem. Povolil ruku, zbraň vklouzla do mé a já střelil vojáka za Lunym. Pak ještě jedna mířená rána pro vojáčka u mě. Všechno se to událo tak rychle, že Luny, jak mi sám pak řekl, netušil, jestli střílí po něm nebo po mně.

„Do budovy! Rychle!“ pokynul jsem, protože jsem věděl, že bychom v lese, kde jsme odkrytí ze všech stran, neměli jedinou šanci.

Vlítli jsme do budovy bez větší bezpečnosti a všechno jsme to tam postříleli. Cha, kecám. Sice jsme tam vlítli bez větší bezpečnosti, ale naprosto nikdo tam nebyl. Fakt že jo. Nikdo. První patro, kompletně čistý. Zatím co Luny dostal za práci hlídat schody dole, tak já si vzal druhý parto. První místnost nic, ale druhá už měla výsledek.

„Ahoj Garry,“ pozdravil jsem osobu, která tam stála.

„Tebe bych tady teda nečekal, ale musím říci, že jsem začal něco tušit, když jsem slyšel ty výstřely. Víš o tom, že to byli ti jediní, co se zatím dostavili? Nikdo jiný, kromě mě tu není. To je docela na prdlačku, co?“ promluvil.

„To docela jo,“ odpověděl jsem mu a nevěděl jsem, kam tím míří.

„Dobře, než, jak to vypadá, mě zabiješ, zajímá mě, jak žiješ s mým virem v těle?“ zeptal se a usedl na židli.

„Zatím se nějak odmítá projevit,“ odpověděl jsem mu.

„To se ti jenom zdá. Trvá dlouho, než začne působit. Do těla se dostává pomalu. Hezky v klidu. Jeho práce má taky svoje účinky. Není divu, že to trvá tak dlouho. Vyzkoušíme to, co ty na to? Na férovku.“

Dlouze, opravdu dlouze jsem se na něj podíval.

„Luny?“ křikl jsem na něj a během chvilky ho uvítal v místnosti. „Tady jsou moje zbraně. Já si tady pohraju s kolegou. Když mě porazí, zabij ho, když porazím já jeho…má se na co těšit.“

Stoupli jsme si k sobě a začal boj. Jeho první rána zleva. Odrazil jsem to, ani jsem nevěděl jak. Další rána zprava. Odrazil jsem. A další a další a zase jsem odrazil. Kopl nohou? Odrazil jsem. Všechno, co na mě zkusil, jsem odrazil nebo zblokoval. Najednou, jak se mi začala více pumpovat krev, jsem všechno začal vidět zpomaleně. Že by ten jeho výtvor opravdu fungoval? Zkusil jsem to. Dal jsem mu ránu do hrudi.

„Funguje…funguje!“ radoval se Garry, když se choulel na zemi poté, co jsem ho svou ránou odhodil na konec místnosti.

Koukl jsem se na svoje kouzelný pracky a nemohl jsem tomu uvěřit. Já a supervoják?

„Tobě se to vážně povedlo. Musím říct, že to přišlo opravdu na čas. Alespoň tě budu moct s potěšením zabít,“ řekl jsem tvrďácky a čapl ho za límec.

Postavil jsem ho na nohy a chystal se mu dát ránu. Úspěšně se sklonil a já, přísahám, jsem urval kus zdi. Proklouzl mi vedle nouhou, tak jsem šel za ním. K následujícímu dění by se hodila znělka ze show Bennyho Hilla. Lítal jsem sem a tam, on se sem a tam prolítl. Kopal jsem, mlátil jsem. Támdle jsem udělal díru do zdi, támdle jsem o Garryho rozmlátil kus židle, no prostě komedie.

Nakonec, když už mě to začalo unavovat a chtěl jsem už ukončit jeho trápení, začal jsem používat smrtící techniky. Ovšem, on se zase začal snažit dělat všechno proto, aby utekl. A nebudete tomu věřit, jemu se to opravdu dařilo. Poté, co jsem ho prohodil dveřmi, se sebral a skočil přes zábradlí na schody a “pelášil” z budvovy. Vydal jsem se za ním, proletěl během toho schody a efektivně jsem to nevzal dveřmi, ale udělal jsem si díru do zdi.

To byla asi poslední kapka. Ucítil jsem, jak mě všechna síla opustila a já se cítil, jako po těžké kocovině. Stál jsem venku, slunku svítilo, ale po Garrym ani vidu ani slechu. Každopádně neexistovala možnost, že by mi opět utekl. Luny přiběhl dolů a podal mi zbraň.

„Magnum?“ koukl jsem na něj zvídavě. „Ale což, hlavu mu to do hlavy udělá.“

„Kde je?“ zeptal se Luny.

„Neví, že mě už síla opustila, takže nebude daleko, ale vyhledá něco, kde se dobře ukryje a pokud možno tak, aby jsme se k němu nedostali. Myslím, že vím kde bude.“

Pohleděl jsem na jednu propast, která byla v lese. Vydali jsme se tím směrem. Je jich tam více, ale jsou to tak deset, možná dvanáct metrů hluboký jámy pokrytý betonem. Lidi do nich házeli bordel a smetí, takže to tam moc pěkně nevonělo, ale víko u vstupu se dalo zavřít.

Přišli jsme blíže k jámě a přesně tak, jak jsem říkal, tak víko bylo zavřené.

„Myslíš, že tam dole je?“ zeptal se Luny.

„Jo, je.“

„Jak to víš?“

„Protože se tady z toho smradu poblil,“ ukázal jsem na hromadu zvratek hned vedle víka.

„Tady máš,“ podal mi Luny výbušninu, kterou jsme měli u sebe ještě z Čertova Hradu.

Vzal jsem od něj výbušninu a připevnil ji na víko. Tohle bude mazec, pomyslel jsem si a nastavil jsem časovač. Utekli jsme do bezpečné vzdálenosti a koukali se na nadcházející výbuch. Luny mi zatím dal flashbang a řekl mi, že to nechá na mě. Že prý si zasloužím být ten, co zabije Garryho Hovnohroudu.

Výbuch udělal své. Do vzduchu vyletěla hromada betonu a hlavně železné víko. Odjistil jsem flashbang a hodil jsem ho do vzniklé díry. Jakmile se v jámě rozsvítilo, skočil jsem dovnitř.

„Ty hovado!“ ozvalo se.

Hned za mnou se totiž válel na zemi Garry a kryl si oči. Bylo vidět, že nic nevidí.

„Ty hajlze, tak do toho! Dělej, zabij mě!“

Dvěma kroky jsem stál u něho. Vzal jsem ho pod krkem a přirazil ho ke zdi.

„To si piš, že tě zabiju. A moc si to budu užívat. Slyším dobře? Ty máš tady dole ve tmě fanoušky? Fanoušky, které si sám vytvořil. Zničil jsi svět ty zrůdo! Upřímně se divím, proč se s tebou ještě vykecávám a neprostřelil už tu tvoji palici.“

Mlčel, nereagoval.

„Víš co? Já tě nezabiju. Ne, kdepak. Já nejsem ten, kdo si zaslouží tohle udělat. Ani Luny. To oni…“ vzal jsem ho za vlasy a donutil ho se kouknout na tu skupinku zombíků, kteří křičeli o nějaký ten metr níže. „To oni mají právo, si tě vychutnat.“

„Ne! Ne! Prosím! Cokoliv, jen ne je!“

Válel se mi u nohou a škemral o milost. Nebyl jsem ten, kdo měl o jeho vině rozhodnout. Řekl jsem mu to jasně.

„Proč se ptáš mě? Já,“ ukázal jsem na sebe, „jsem pouze lovec odměn a předám tě konkrétním úřadům, kteří tě už odsoudí podle svého,“ ukázal jsem na skupinu zombíků. „Škemrej u nich, já dostanu pouze odměnu v podobě dobrého pocitu. Velmi dobrého pocitu.“

Sáhl jsem pro Magnum a prostřelil mu obě kolena, aby nemohl utéct. Klečel úplně na pokraji před propastí a kříčel bolestí. Dal jsem mu na rameno nohu a řekl mu svá poslední slova: „Nechť jsou k tobě nemrtví milostiví.“ A kopl jsem ho dolů.

Jako by se zase čas a vnímaní světa zpomalilo. Viděl jsem ten jeho vyděšený výraz, když padal dolů. Viděl jsem, jak dopadá na hromadu odpadků. Jak se zbíhají nemrtví a vychutnávají si ho kousek po kousku. Křik. To bylo to jediné, co jsem slyšel, když jsem odcházel. A nakonec i tento zvuk utichl.

Na dopovězení stačí už jen pár slov. S Lunym jsme se sebrali a po nějaké době se i rozloučili. Jak jsem už tehdy říkal, já si nedělám přátelé. Ale Luny jím byl. Stal se mým přítelem. Naštěstí přítelem, o kterém v současné době vůbec nic nevím. Nejspíš se vrátil zpět do Chernogorska aby se postaral o tu spoustu žen a dětí, které tam po masakru na Zelené Hoře zůstali. A já? Taky jsem sebral svoje sakypaky a vydal se do světa. Šel jsem a šel a potkal vás. A teď jsem tady a vyprávím vám, co jsem zažil. Možná vám budu vyprávět i jiné historky, ale teď, když se tak koukám na svoje rameno, na místo, kde do me Garry vpravil svůj “super virus”, uvědomuji si, že bych vlastně, něco pojedl…