Míjeli jsme lesy a louky, projížděli vesnicemi a měli před sebou dlouhou cestu. Vítr profukoval auto otevřenými okénky a my s hlavou vztyčenou mířili na Čertův Hrad. Byli jsme odpočinutý a vyspaný a ačkoliv se všichni snažili myslet na něco pěkného, tak vzhledem k současným událostem se to moc nedalo.

„Vážně to bylo nutný?“ zeptal se Luny Furdeho.

„Už zase? Kolikrát mi to budete vyčítat. Prostě jsem myslel, že ještě alespoň jednou vystřelím na prázdno,“ hájil se Furde.

„Mohli jsme mohli z něho dostat víc.“

„Dostali jsme z něho to nejdůležitější. Čertův Hrad a experimenty. Já vám říkám, že jestli tam najdeme někoho, kdo má na svědomí mutaci mých přátel, přísahám, že mu urvu koule a zahraju si baseball!“

„Klidni se Furde,“ požádal Yari. „Ani nevíme, co tam budeme dělat. Koho máme hledat, jak se tam dostat. Nevíme nic, co by nám tam mohlo pomoct. Nic, kde bychom hledali výhodu.“

„Byl jsem na Čertově Hradě,“ přidal jsem se do diskuze. „Když to všechno začalo, měl jsem tam útočiště ještě s jednou bandou. Znám ten hrad. Kromě věží a celkem velkému množství podzemních chodeb, tam není jiná cesta ven, než hlavní bránou. Z toho by se dala udělat výhoda.“

„No vidíš,“ zaradoval se Furde, který to za volantem opravdu uměl. To mě věřte. Fakt že uměl. „Seženeme lana, přelezeme hradby a jelikož ty to tam znáš, snáze najdeme i cestu dovnitř. Někdo kdo dělá pokusy, určitě bude potřebovat nějakou laborku nebo tak něco. Něco takového bude určitě v podzemí.“

To, co říkal, mě nepřišlo zrovna inteligentní, ale mlčel jsem. Samotného mě nenapadalo, jak se do hradu nepozorovaně dostat nebo koho hledat.

„Čertův Hrad,“ začal mluvit Yari, s kterým jsem seděl vzadu. „Pamatuji si, jak jsem kolem něho jezdil do školy, když jsme byl ještě malej harant. Vždycky jsme se ještě s taťkou zastavili na zmrzku a…“

„Drž hubu,“ vyštěkl jsem na něj. „Nemluv o sobě. Nikdo z vás. Nechci o vás nic vědět. Čím víc mi toho o sobě řeknete, tím mě budete bližší a to si nemůžu dovolit. Začal bych mít strach.“

„Takže budeš do konce života sám?“ zeptal se Luny.

Mlčel jsem.

„Budu,“ řekl jsem nakonec. „Alespoň do té doby, než dám svět zase dohromady. Nebo kdokoliv jiný. V chaosu nemá cenu dělat si přátelé, když o ně můžete přijít. A to já nechci zažít.“

„Říká ti něco láska na první pohled? Je to bullshit, ale stejně dříve či později narazíš na někoho, kdo ti přiroste k srdci. Nějaká kočka, co tě okouzlí svým nestrachem. Bude stejná jako ty a to vás spojí dohromady,“ řekl Furde.

„Možná, ale jak si řekl, to je bullshit.“

Jeli jsme ještě poměrně dlouho. Celý den a blíže k Čertovu Hradu jsme se dostali až druhý den k večeru. Ne, kecám, dostali jsme se tam odpoledne, ale stejně pak čekali, než se setmí.

„Nějaké nápady?“ zeptal se Luny, když jsme osídlili jeden malý domeček na louce pod hradem. Podle světel, které se tam občas mihla, jsme se přesvědčili, že tam skutečně někdo je.

„Mám naprosto prázdnou palici,“ začal Yari. „Naprosto netuším, co tam budeme dělat a koho máme hledat.“

„Já jsem se už podělil o svůj nápad,“ pokračoval Furde.

„Není nutný tam chodit na tajňačku, co tam vjet normálně branou,“ navrhl jsem. „Prostě přijet, říct, že se chceme setkat s kapitánem nebo tak něco a čekat, co se stane.“

„Stane se to, že nám seberou zbraně a zabijou,“ řekl Furde.

„Souhlasím,“ přidal se Luny. „Podle mě je to zbytečně riskantní. Možná jsem trošku paranoidní, ale ty lana jsou možná i nápad. Ty to tam znáš. Vyhlídneme ty nejmenší hradby, vylezeme nahoru a proplížíme se dovnitř.“

„A co věž?“ zeptal jsem se.

„Jsem sniper. Postarám se o ni.“

Nezdálo se mi to. Bylo to příliš, jak to říct, příliš primitivní. Asi jsem prostě zvyklej myslet složitě. Dobře, tak ať je tedy po jejich.

„Kde máte ty lana?“

Vzali jsme to lesem. Šli jsme opatrně, protože i tady můžou být hlídky. Jak jsme zjistili, nebyli v lese, ale chodili pod hradbami a na nich. Zastavili jsme se na kraji lesa a začali pozorovat jejich okruh. Jak chlapci pod hradbami, tak chlapci na nich, měli klasickou trasu. Z bodu A přešli do bodu B, kde se setkali s jiným chlapíkem, otočili se a šli zase z bodu B do bodu A. Svítili si flashlightem. Neměli noční vidění, což se hodilo.

„Takže jak?“ zeptal se Yari.

„Jak? Prostě půjdeme, zabijeme jednoho nebo dva, ať máme prostor a vylezeme nahoru. Musíme být potichu, aby nás neslyšeli ti na hradbách, a pak se postaráme i o ně,“ vysvětlil svůj plán Furde.

„To je kravina,“ poznamenal Luny.

„Přesně tak,“ přidal jsem se k němu. „Je to kravina. Sleduj jejich trasu. Když dojdou do jednoho ze dvou bodů, setkají se s jiným chlápkem, takže když je odstraníš…“

„Další vojáci se nesetkají s kolegou a přijde jim to podezřelé,“ doplnil mě Luny.

„To je pak ale docela ve fekálu. Jak se tam teda chcete dostat. Museli bychom zabít všechny stráže kolem hradeb,“ řekl Furde.

„Docela ve fekálu, to máš pravdu,“ zopakoval jsem Furdeho slova a dumal jsem nad tím, jak se do hradu dostat. Hodit tam granát? Uděláme rozruch, ale to ne. Spustili by poplach a našli by nás prakticky hnedka. Hergot, tam není, jak se nepozorovaně dostat. Ale když my nesmíme dovnitř, musí tedy oni ven.

„Co kdybychom je vylákali ven?“ navrhl jsem.

„Jak třeba?“ zeptal se Luny.

„Mám chuť to udělat opravdu stylově. Umíte dělat výbušniny?“ zeptal jsem se.

Nedočkal jsem se kladné odpovědi.

„Fajn. Tak se to naučíte.“

Za těch pár let, co je se světem ámen, jsem se naučil hodně věcí. Výroba výbušnin je jedna z nich. Sestavit bombu není až tak velký problém. Stačí prolézt pár baráků a vědět co hledat. Když to všechno začalo, lidi si většinou brali jen základní věci anebo to, co stihli vzít, než je zombíci začali vyhánět z domovů. To způsobilo, že potenciálně nebezpečného sajrajtu se jim v kůlnách doteď válí spousty.

Výbušnin jsme udělali opravdu hodně. Namontovali jsme na ně všelijaký možný udělátka, abychom je mohli odprásknout na dálku a naštelovali jsme je po celém okolním lese. To všechno nám zabralo asi den, takže hlavní sranda přišla až druhý den v noci. Dostali jsme se až co nejblíže ke hradu a schovali se za kameny.

„Až se všichni rozutečou po okolí, nebudou čekat, že jsme prakticky hned u nich. Pak můžeme využít ty tvoje lana. Vyběhneme ty skaliska tamhle pod hradbami a vystřelíme lano nahoru. Uvnitř to už znám, takže vás tam provedu a pokusíme se dostat až někam do podzemí, kde musíme najít nějaké vysoce postaveného fešáka. A teď nemám na mysli nějaký podělaný přirození. Pochopili jste všechno?“ zeptal jsem se.

„Todle bude kurva úžasný,“ zasmál se Furde.

„Fajn. Luny, koukni na věž. Je tam někdo?“

„Negativní.“

„Vážně?“ nevěřil jsem, že by na té věži nikdo nebyl.

„Počkej. Světlo tam je, ale nikoho nevidím.“

„Dobře, dobře. Něco mě napadlo. Yari, vzal si sebou ještě nějaké výbušniny, že jo? Výborně, tak mě dobře poslouchej,“ přisedl jsem si k němu a pošeptal jsem mu jednu takovou laskominku.

„Myslíš, že to zvládneš?“ ujišťoval jsem se.

„Ať se propadnu do západního Německa, jestli to poseru,“ pronesl pyšně.

„Jestli to posereš, budeš rozcupovanej na sračky, takže bych v západní Německo moc nedoufal. Okey, jdem na to.“