„Takže. Pánové, jsem na vás upřímně hrdý,“ začal Šéfík, „ale stále tomu není konec. Musíme najít naše chlapce a musíme stále doufat, že je najdeme živé. To znamená, že musíme pokročit na Zelenou Horu a pokud je nenalezneme tam, tak už opravdu nevím. Zelená Hora je opravdu malý komplex. Je tam jednom jedna větší budova a pak jedna nebo dvě menší. Teď přesně nevím. A samozřejmě vysílač. Budeme potřebovat Lunyho, aby se postaral o věž. Nechceme, aby nás někdo přeci začal kosit ze shora. Všude kolem je hustý les, takže zůstaneme schovaní až ke komplexu…“

„Blbost,“ přerušil jsem ho.

Šéfík se na mě opravdu nemile podíval. „Něco se ti nelíbí?“

„Myslíte, že je nenapadne to samé? Schovají se po lese a počkají si na nás.“

Všichni se na mě křivě podívali.

„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se Šéfík.

„S tím Lunym, to máte pravdu. Někdo by měl krýt tu věž, ale pokud je o komplex pod ní…je to, teda spíše byla, vojenská základna. Takové základny mívají i hluboké podzemí. A rozhodně více, než jen jednu cestu ven. Divil bych se, kdyby to nemělo nějaký jiný východ. V našem případě vchod.“

Jejich pohledy se změnily. Bylo vidět zaujetí. Ale ne na dlouho, když všechny napadla ta samá otázka.

„A kde ten vchod podle tebe je?“ zeptal se Kurd.

Ta otázka mě nepotěšila. Jaksi jsem na ní neznal odpověď. Sice jsem měl pár teorií, ale jejich prověření by zabralo příliš mnoho času.

„To je ta správná otázka. Vchod může být v nějakém domě nebo to prostě může být kanál uprostřed lesa. Ale opravdu nevím, co by to mohlo být…dejte mi chvilku…já na to přijdu…“ A tak jsem byl donucen zase po dlouhé době přemýšlet, než instinktivně jednat.

Prohledávat lesy by bylo na dlouho. Domy jsme teď prošli a nikdo nic nehlásil. Lesy okolo můžou být plný banditů. Na cestách můžou být další miny. Ve tmě je neuvidíme. Ale ani oni nás, ne? Leda by měli noční vidění. To je ono!

„Hele, uděláme to jinak. Nebudeme mít výhodu, ale oni taky ne. Bude to vyrovnaný, což je pořád lepší, než jít na jistou smrt. Rozdělíme se zase na dvě skupiny, jedna obejde Horu a vyrazí ze severu a druhá z jihu…“

„To pořád neřeší náš problém, že obklopují lesy,“ řekl někdo z přítomných.

„Nech mě domluvit. Pokud nemají noční vidění, jsou to blbci. Pokud ho budou mít, donutíme je si ho sundat. Jak? Světlice. Když bude hodně světla, budou vidět úplný kulový. Sundaj ho a bude to vyrovnaný. My uvidíme je, ale, bohužel, oni uvidí i nás. Bude to rovný boj.“

Všichni na sebe tak nějak podivně koukali. Moc se jim to nezdálo, ale sami nemohli přijít na něco lepšího. Vypadali nervózně, protože věděli, že to bude riskantní. Mlčeli.

„Dobře,“ řekl nakonec Šéfík. „Přineste sem ty zatracený světlice. Posvítíme si na ty parchanty.“

Co se dělo potom, se dá říci opravdu zkráceně. Rozdělili jsme se, obestoupili kopec, každý vzal do rukou pistoli a vystřelili. Světlice rozzářili Horu ze všech stran a my se dali do pohybu. Opravdu do jednoduchého pohybu. Nenarazili jsme na odpor. Všichni prošli lesem a došli až k základně bez jakéhokoliv kontaktu. Možná nějaký veverky se mihly ve tmě.

Všichni se rozestoupili kolem betonového plotu a čekali. Sešel jsem se s Šéfíkem u hlavní brány.

„Nejspíše tu budou,“ řekl Šéfík. „Na dvoře vidím siluetu auta.“

„Nějaké nápady?“ zeptal jsem se a přitom nakukoval skrze bránu do komplexu.

„Mhm, něco mám,“ řekl Šéfík. „Uděláme to takhle. Furde, vem si pár chlapů a běž na druhou stranu. Přelezte plot a vyčistěte první patro přes okna. Ty si vem taky pár chlapů a přelezte plot u té budovy tady hned vedle věže a vyčistěte ji. My, to vezmeme předem. Díky tady kolegovy,“ ukázal na mě, „vím, že by mohli nastražit bomby k té bráně, takže přelezeme plot. Vy dva se postaráte o tu věž, vy dva o tu budku tady hned vedle brány. A my tři se vrhneme k hlavním dveřím té velké budovy. Počkáme až Furde vyčistí první patro a pak společně vtrhneme dovnitř. Je solidní tma, tak doufám, že všichni máte flashlighty. Do práce.“

Naši se rozutekli na všechny strany a my počkali, než se Furde dostal přes plot. Pak jsme jim přišli na pomoc, kterou nepotřebovali. V celém areálu totiž nebyla jediná noha. Sešli jsme se u hlavních dveří do dvoupatrové budovy a začali pomalu postupovat dovnitř.

Přešli první patro, které bylo už zkontrolováno a velmi opatrně jsme vycházeli po schodech do druhého. Šel jsem první a mířil v před. Šéfík mi kryl záda a držel se hned za mnou. Chodba byla čistá. Pokoje taky. Až na jeden, kde byli vítězně nalezeni naši unesení přátelé.

To bylo radosti. Co vám k tomu mám vyprávět. Objímaní, až jste si udělali mozoly. Těch díků, co bylo slyšet. No jej, to bylo. Byla to opravdu dlouhá noc. Každopádně jsme byli lehce znepokojeni, jak lehce to tady na Zelené Hoře šlo. To byl asi důvod, proč jsme nešli spát. Alespoň ne všichni.

Využili jsme prostoru a utábořili se tady na “Zelence.” Vytahali se matrace z budov, vynesli se ven a leželo se pod širákem. Udělali se ohně a vzduchem se začali nést veselé písně a historky. Bylo příjemné pozorovat tu radost v těch tvářích.

Ležel jsme u ohně spolu s dalšíma několika chlapci. Mezi nimi i dva zachránění. Zrovna jeden z nich dovyprávěl nějakou historku a my se váleli smíchy.

„Něco bych pojedl,“ řekl jeden z těch, co jsme zachránili.

Všichni se na něj velmi podivně podívali. Aby jste chápali, právě každý z nás snědl asi pět plechovek ohřátých špaget. A jak jistě někteří ví, špagety umí velmi zasytit. Takže jeho potřebu, zase něco sníst, nás opravdu zaskočila.

„Já taky,“ řekl druhý zachráněný.

V těch chvílích už nám to vážně nešlo na palici a stali se tak dalšími obětmi několika nejapných vtípků. Mě však hlavou prolítla jedna myšlenka. Musel jsem si ji hned ověřit, odstoupil jsem tedy od partičky a vydal se k jednomu zachráněnému, který spal.

Bohužel, moje myšlenka byla správná. Onomu zachráněnému tekla z úst krev.

„Poplach!“ ozvalo se z mých úst, ale bylo už pozdě. Pohlédl jsem na na partičku, u které jsem seděl a uviděl, jak se oba zachránění mění v zombíky a začínají útočit na ostatní. Spatřil jsem, jak začali řvát a cápat se po nic. Ti co byli zmateni od nich dostali i kousnutí.

Nastal chaos. Slyšel jsem, jak se z domu ozývá křik a z dveří vybíhají kluci, kteří byli ještě před chvilkou naprosto zdraví. I ten, co mi ležel u nohou se najednou probral a hned po mně oháněl rukama. Naštěstí jsem už v ruce svíral Makarova a jednou ránou mu prostřelil hlavu. Aby se chaos ještě více dokonal, začali tupí zombící probíhat ohništi a podpalovali tak okolní budovy.

Věděl jsem, že odtud budu muset rychle vypadnout a jedinou možností bylo auto, které tu stálo už při našem příchodu. Vydal jsem se tím směrem a hlavní svého Enfielda odrážel krev slintající fanoušky. A jakoby cítili příchod hvězdy na scéně, kde se vzali tu se vzali, do areálu začali přibíhat další. Už vážně zbýval malý kousek k autu, když tu najednou nějakému, opravdu nahžavenému fanouškovi, bouchl granát u opasku.

Pěkně jsem se prolítl. Pád mi vyrazil dech. Ležel jsem nehybně na zemi a pozoroval hvězdy na nebesích, jak se vlní v pohybech plamenů, které byly všude kolem mě. Naneštěstí si za mnou přiběhl fanoušek pro autogram a moc rád bych se mu podepsal kulkou v hlavě, ale zjistil jsem, že Enfield se válí kus ode mě.

Lákavě se olizoval a prskal, když tu se mu na hrudi podepsal Furde, který se jako Schwarzenegger vynořil z plamenů a brokovnicí v ruce ke mně přiskočil.

„Čas vypadnou, Divočáku!“ křikl na mě a podal mi ruku.

Přijmul jsem jeho pomoc a vyhoupl se na nohy. Cíl byl jasný. Auto. Ve dvou se to lépe táhne. Když nestíhal psát autogramy, občas jsem mu pomohl. Byli jsme uprostřed bojiště a k autu zbývalo tak deset metrů. Bohužel, co metr, to fanda. A kde se vzal tu se vzal, svojí baseballovou pálkou hodil pár podpisů i Yari. Bum sem, bum tam.

Naše trojice se úspěšně dostala až k autu. Neváhali jsem a naskákali dovnitř. Sedl jsem dozadu, když tu se na měl koukal Luny.

„Co se tady schováváš?“ zeptal jsem se.

„Potřeboval jsem, aby mě někdo odvezl, tak tu na vás čekám.“

„A že by jsi nám šel pomoct?“ hněval se Furde, když startoval auto.

Luny odpověděl vztyčeným prostředníčkem a koukl se z okna. Hledal v ohni ještě nějaké přeživší, ale jelikož se už všechny oči zombíků upřeli na ně, domyslel si, že už tu asi nikdo další na záchranu není.

„Jedeme?“ zeptal se Yari.

„Jedem…“ odpověděl Luny v očích se mu leskly plameny.

Auto se rozjelo, přejelo pár zombíků a vyjelo z brány. Uháněli jsme cestou a jeli, jak jen to šlo, abychom unikli z pekla. Z auta se jen čudilo a my zamířili k malé vesničce nedaleko Zelené Hory. Pulkovo se jmenovala. Zastavili jsme.

„Tak to mě vohněte přes kapotu,“ pronesl Furde, když jsme všichni koukali, jak v dáli září Zelená Hora.

„Co teď?“ zeptal se Yari.

Jako odpověď se ozvalo zabouchání z kufru. Všichni na sebe tak překvapeně pohlédli a velmi opatrně jsme otevřeli kufr. Naskytl se nám pohled na spoutaného banditu. Vzal jsem ho za límec a vyhodil ho na zem.

„Co jsi zač?“ zeptal se Furde.

„Děkuji! Děkuji! Straně moc vám děkuji! Už jsem myslel, že v tom kufru zdechnu!“

Furde vytasil svého Magnuma a přiložil mu ho k hlavě.

„Kdo jsi?“

„Bunny! Jmenuju se Bunny! Děkuji! Hrozně moc vám děkuji!“ svíral se na zemi, ruce měl svázané a na jeho tváři bylo vidět, jak straně hrozně moc rád nás vidí.

„A co jsi zač?! Proč jsi v tom kufru?! Mluv!“ pokračoval Furde.

Bunny začal mekotat. „Já..já..vám to nemůžu říct.“

Furde neměl trpělivost. Alespoň ne v tomto čase, kdy mu před chvilkou v ohni uhořela půlka přátel. Vzal Magnuma, vysypal z něj několik nábojů, protočil zásobník a strčil ho Bunnymu do úst.

„Mluv!“

„Ne..nemůžu vám…“

Cvak. Furde stiskl kohoutek. Nic se nestalo, tedy, kromě toho, že Bunny se a to mě omluvte ten výraz, málem posral. Furde natáhl kohoutek znova.

„Mluv!“

„Jsou na Čerově Hradě! Oni experimentovali na vašich lidech a pak…já nesmím, já vám to říct nes…“

Nastalo ticho. V tichém kraji se pouze rozléhal zvuk výstřelu.