Počítali jsme správně. Nikdo další v okolí už nebyl. Během chvilky přiběhl Vlaty a omlouval se.

„V pohodě,“ řekl jsem. „Nemohl jsi vědět, že se otočí.“

Namířil jsem Makarovem na světla okolo a všechny jsem je “zhasnul.”

„Co to děláš?“ divil se Vlaty.

„Míří sem. Za chvilku tady budou další a já nepotřebuju, aby nás viděli už z dálky. Dělej, musíme vypnou tu elektřinu ve městě, abychom otevřeli i druhou frontu. Vykopni ty dveře,“ ukázal jsem na dveře od budky a kryl se za rámem. Vlaty zaujmul postavení a vykopl dveře. K jeho smůle tam stál další bandita a hned jak je vykopl, rozstřílel Vlatyho na kousky.

Sice mě to donutilo na chvilku ztratit kontrolu nad situací, ale rychle jsem strčil ruku s Makarovem do místnosti a začal střílet na slepo. Po třech výstřelech jsem tam i nakouknul, přesně jsem zamířil na banditovu hlavu a vystřelil. Trefil jsem krk, tak jsem střelil znovu a trefil jsem oko. Rychle jsem nakoukl do místnosti a stál tam ještě jeden. Ten tedy nebyl ozbrojen, ale v tu chvíli si to neuvědomíte. Nebo jste tak naštvaní a je vám to jedno. Tak či onak, zemřel.

Nebylo času nazbyt. Rychle jsem očima přelítnul všechny páčky, měřidla a zjistil jsem, že se v tom absolutně nevyznám. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než vzít jednomu z mrtvých zbraň…nepamatuju se, co to přesně bylo, každopádně jsem rozstřílel všechny ty stroje na zadělaný šroubky a matky. Z přístrojů vyletěl obláček dýmu.

Vyběhl jsem z budky a ještě dříve, než se všude ve městě objevila tma, uviděl jsem, jak po cestě běží skupinka banditů. Ještě byla trocha času. Rychle jsem pročesal mrtvá těla a u jednoho jsem našel granát. Vzal jsem nůž, který nosím vždy u sebe, nařízl jednomu mrtvému kus oblečení, sebral jsem nitku, zavřel jsem dveře do budky a zevnitř jsem na klice udělal takové malé výbušné zařízení. Pak jsem vzal roha druhou stranou.

Zaběhl jsem do toho ostrůvku několika stromů a klusal jsem dál na pole. Za běhu jsem si vyndal vysílačku a znova jsem našteloval frekvenci.

„…práce…slyšíte?…“ ozývalo se z ní, když jsem ji naladil.

„Na drátě,“ odpověděl jsem.

Konečně! Výborná práce s tím světlem. Zvládli jste to dobře,“ chválil Šéfík.

„Zvládl. Nebudu říkat, že Vlaty taky udělal svý, ale v současné době už mu to může být jedno. Rozstříleli ho na hadry, jakmile vykopnul dveře.“

Sakra…Co se dá dělat. Ty se teď seber a jdi ke stodolám, které jsou západně od města. Měla by tam už být druhá skupina. Vezmete to z druhé strany. Dám jim vědět, že přijdeš.

„Rozumím. Jo, málem bych zapomněl. Koukejte se. Za chvíli uvidíte ohňostroj.“

Zpomalil jsem a vymočil jsem se u blízkého keře. Po dlouhých dnech se zase konečně začalo něco dít. Konečně jsem byl zase v akci. Nádherný pocit. Některým se dělá špatně. Nemají žaludek na zabíjení. Ale v mém případě, když se jedná o ty špatné, zabíjel bych od rána do večera.

Byl jsem už skoro u stodol, když se mi za zády ozval obrovský výbuch. Otočil jsem se a uviděl, jak onen malý lesík prosvítil výbuch granátu.

„Šťastný nový rok,“ řekl jsem si pro sebe a doběhl jsem skupinu, která na mě čekala u stodol.

„To jsi ty?“ ozvalo se ze tmy.

„Tady divoké prase. Chro, chro, chro.“

„Ber tu situaci trošku vážně,“ promluvil jeden z party, která tady stála.

Doběhl jsem k nim a konečně jsem viděl alespoň siluety postav.

„Prej zhasni a vidíme teď úplný hovno,“ řekl někdo z nich.

„Sklapni Kurde. Teď mě poslouchejte. Plán je prostej jak plácnou holku přes prdel…“

„To jsme asi každej plácal jiný holky,“ zakňučel někdo ve tmě.

„Sklapni Hurde. Tak tedy. Půjdeme na tenhle kopec. Budeme prakticky přesně naproti šéfovi a vezmeme to z druhé strany. Je tam cesta. Začíná takovou stodolou s červenou střechou. Tam začneme. Společně s šéfem, kterej půjde z druhé strany, začneme čistit dům po domě. Sejdeme se na náměstí. My vyčistíme severní část, oni jižní. Pak se vrhneme na Zelenou Horu.“

„Furde, on má Enfielda…“ řekl někdo znechuceně.

Furde, což je ten, co tady teď vymekotával plán mise, se na mě podíval, jako na cvoka. Teda, alespoň myslím. Nic jsem v té tmě neviděl.

„Ty máš Enfielda? Tak se drž nazpět. Budeš takové to naše zadní krytí.“

„Nevěříš mě a mému Enfieldu?“ Nebudu lhát, trošku jsem se naštval. „Slyš, že jsem se svým Leeem zabil víc zmetků, než ty s tou tvou bambitkou. Na pět stovek metrů ti sestřelím jablko z tvého kašpárka v kalhotech.“

Někteří se zasmáli, někteří se cítili pobouřeně. Furd se cítil dotčeně.

„Dobře, Divoký prasátko. Půjdeš vepředu. Ukážeš nám, jak se má správně střílet, spokojen?“

Přikývnul jsem, otočil se na patě a vydal jsem se hbitě na kopec. Hbitě a spokojen. První line. Jupí. Zbude jich na mě hodně. Celá, šesti členná parta se vydala za mnou, až jsme doběhli ke stodole.

„Oukej, Divočáku,“ promluvil Furd. „Ukaž nám, jak se střílí.“

„Pšššš. Musíme počkat na Šéfíka,“ řekl jsem.

Nastalo ticho. Pozorovali jsem tiché město Zelenogorsk. Byla tma. Ve větvích hučel vítr. Občas se z lesů ozvalo hučení sov. Nebylo slyšet nic, kromě dýchání všech přítomných a chrčení vysílačky. Seděli jsme v lese hned vedle stodoly a čekali na signál, kterým měl být výstřel z Lunyho barety.

„Máte strach?“ zeptal jsem se. Tentokrát jsem to myslel vážně a neměl to být nějaký další žertík.
Neodpověděli. Mlčeli.

„Myslel jsem si to. Taky jsem ho měl. Ale odešel,“ řekl jsem jim.

„Odešel? Jak odešel?“ zeptal se někdo za mými zády.

„Býval jsem srab, až to bolelo,“ pokračoval jsem. „Doslova. Ve škole si ze mě dělali srandu. Byl jsem šikanován a říkat to učitelům opravdu nemělo cenu. Dostal jsem pak ještě větší nakládačku. I v dospělosti se to nezměnilo. Děda zemřel a já bydlel v domě po něm. Velký cihlový dům. Na severu, tam jak je Polesovo. Vypukla epidemie a já dostal strach. Zabarikádoval jsem se doma. Nikoho jsem nepouštěl dovnitř. Sám sebe jsem tak donutil slyšet ty prosby a křik těch, kteří za zdí bojovali o život. Dopadlo to tak, že mi pod okny chodila celá vesnice a okolí. Byl jsem tak několik dní, když tu jsem začal mít hlad. A já neměl nic. Nic, kromě tohohle Enfielda po dědovi a pod okny na dvě stovky zombíků. A pak strach odešel. Odešel i s chutí žít. Protože člověk, co nechce žít, se nebojí. Chtěl jsem zemřít, ale nechtěl jsem se vzdát. Najednou mě dostala odpovědnost za všechny ty mrtvé, co jsem venku nechal umřít a teď mě sami chtěli jako zombíci zabít. Popadl jsem Enfielda a bojoval jsem.Jo vlastně, zapomněl jsem, do mé výbavy se jaksi přimíchala i mačeta. U dveří bylo málo místa, takže vlastně chodili po jednom…“

Ozval se výstřel. Luny dal signál.

„No, a tak jsem se přestal bát. A teď jdeme těm hajzlíkům ukázat, že brát nám naše kolegy se nevyplácí.“

Popisovat každý krok, který jsme v následujících chvílích  udělali, by bylo asi značně zdlouhavé. Ale řeknu vám to alespoň ve zkratce. Zatímco kolegové čistili dům od domu, kryl jsem je ze stodoly. Nahoře bylo malé okénko, odkud jsem byl dobře kryt, ale zároveň jsem měl dobrý výhled. Postaral jsem se o několik jedinců, které nezabil výbuch granátu a přidal jsem se ke kolegům.

Možná vám přijde zbytečné, že jsme chodili dům od domu, ale nezapomínejte, že jsme museli najít hlídku, kterou zajali. Mohli být kdekoliv. Každopádně se tato pěšina obešla bez většího kontaktu s bandity. Poté jsme se rozdělili, jedna skupina se vydala k cestě na severu a začala čistit domy od benzínky dolů. My jsme pokračovali dále a začali jsme čistit činžovní domy.

U každého takového domu byl postup asi následující. Nejdříve jste s odstupem obhlídli dům, nahlédl do oken, v případě kontaktu vyčistili první patro přes okna a až pak se vydali do domu. Dveře se otevíraly z poza zdi a to tak, že jste je vyrazily pažbou zbraně. Nakoukli jste, pokud bylo čisto, pokračovali jste dále. Vždycky jste šli tak, aby vás někdo kryl a aby byl vizuálně pokryt celý prostor. Vyčistilo se první patro, a pak se pomalu pokračovalo po schodech do dalších pater. Někdy jsme požádali o pomoc Lunyho, který, když měl vizuální kontakt, pomohl odstranit někoho přes okna. Takhle jsme prošli celým domem a hurá na další.

Než se sešly obě skupiny v centru města, uběhlo asi padesát minut. Překvapivě se to obešlo bez velkých ztrát. Ze všech patnácti mužů, co se zúčastnilo, zahynuli pouze dva a jeden byl těžce zraněn. (Ale ten i ten později zemřel.) Stáli jsme tam a jelikož žádná skupina nenalezla onu hlídku, museli jsme naplánovat další kroky.