Jeli jsme. Šéfík se na mě sice chvilku a zpříma díval, ale nakonec mě vzal sebou. Seběhli jsme do přízemí a nasedli. Celkem jeli dva plně obsazené UAZ jeden plný URAL a dokonce jeden člověk na ATV. Dostal jsem do rukou i svého Leeho a všichni plně ozbrojeni jsme mířili přes pobřeží k Zelenogorsku.

Já jsem jel jako první v UAZu spolu s Narimem a dalšími dvěma přeživšími. Za námi jel chlápek na ATV, pak URAL a posledním jel druhý UAZ.

„O co jde?“ zeptal jsem se asi v půli cesty Narima, se kterým jsem seděl vzadu.

„O co jde?“ zopakoval moji otázku a pohlédl oknem na slunce, které zapadlo nad nekonečným mořem. „Jde o to, že se ze dvou hlídek, vrátila jen jedna. Vysíláme hlídky, aby hledali přeživší, zabíjeli nemrtvé…a hlásili pozice banditů. Jenda taková přesně obývá Zelenou Horu a Zelnegorsk. Už předtím jsme s nimi měli nějaké neshody, ale to, že zajali celou naši hlídku, to je vrchol.“

„A jaký je plán?“

„Prostý,“ odpověděl. „Najedeme tam plně ozbrojení a pokusíme se nějak vyjednávat. Pokud to nepůjde, od toho máme sebou zbraně.“

Přikývlnul jsem a pohlédl jsem na svého Leeho. Už je to dlouho, co jsme si spolu pořádně vystřelili. Během cest jsem našel spoustu zbraní, ale nepamatuji si, že by některá z nich byla přesnější, než Enfiled.

„Našel jste, to co jste hledal?“ zeptal se mě, když jsme projížděli Kamenkou.

„Našel. I když jen částečně.“

„Částečně?“

„Víte, asi jsem vám neřekl úplně přesně, kdo jsem. Než abych zjišťoval, co se stalo onoho dne, tak spíše hledám, kdo to má na svědomí. A nemám se teď od čeho odpíchnout.“

Narim se pousmál. „Možná bych vám mohl pomoci. Řekněme, že oné noci jsem tak trochu zahejbal svý ženě. Bydlel jsem v Kozlovce. Vracel jsem se z Pogorevky domů a jel jsem kolem Zelené Hory, když tu jsem spatřil, jak od ní jede po cestě několik náklaďáků. Jeli docela rychle. Vzali to ostře do Zelenogorska a zachvilku jsem je už neviděl. Třeba by se na Zelné Hoře něco našlo.“

Koukal jsem s úžasem na něj.

„Díky,“ řekl jsem po chvilce. „To by mě vážně mohlo dostat dál.“

Usmál se, když tu se ozvala jeho vysílačka. „Narime, zastavte v Pavlově. Domluvíme se na průběhu.

„Dobře,“ řekl Narim do vysílačky a pokračovali jsme v cestě až do Pavlova.

Zastavili jsme na konci vesnice a čekali. Pak jsme dostali povel, abychom vystoupili a tak jsem se všichni sešli na plácku u silnice. Hned vedle byla malá žlutá chaloupka, kam Šéfík přizval jen ty nejvýše postavené. Chvilinku se tam zdrželi a když vyšli, sdělili nám plán.

„Tedy, poslouchejte!“ křikl Šéfík. Všichni típli cigarety, rychle se vymočili, zahodili ohryzky od jablek a dávali pozor.

„Situace se má tak,“ pokračoval Šéfík. „Někde v Zelenogorsku nebo na Zelené Hoře je naše druhá hlídka. Doufejme, že je ještě živá. Pokusíme se s těmi sráči nějak domluvit, ale pokud to nepůjde, použijeme plán B. To je ten plán, který když skončí dobře, budeme na hromadu házet jejich mrtvá těla. Každopádně, nesmíme nic ponechat náhodě. Luny? Vezmeš to svoje ATV na projížďku. Vidím, že .107 máš na zádech, tak jeď na ten kopec tady a budeš nám hlásit, co se v Zelenu děje. URAL tady počká pro všechny případy. Pojedou jen dva UAZy. Prostě tam přijedeme a uvidíme, co se bude dít. Nějaké otázky? Ne, tak to je dobře. Do práce Luny.“

Nadále jsme jen chvilku čekali u aut, než se Luny dostal na kopec a začal hlásit, co vidí.

Jsem na místě. – Kontakt. Pohyb u kasáren a zelené budovy. Dvě patra. – Jsou ozbrojení,“ ozývalo se z vysílačky.

„Další kontakt?“ zeptal se Šéfík.

Pravděpodobně jednotky v centru města. Nemám vizuální kontakt.“

„Infikovaní?“

Negativní.

„Dobře,“ řekl nakonec Šéfík a mávnutím ruky nám dal signál.

Všichni jsme naskočili do vozidel. Jel jsem v prvním ve stejné sestavě jako při cestě sem, za námi jel Šéfík s dalšími třemi. Vyjížděli jsme kopec a já jen viděl, jak nám chlapci s URALem mizí z dohledu.

Co se stalo v zatáčce nad Pavlovem, se dá asi těžko popsat, ale když to zjednoduším, zkrátka jsme vyletěli do vzduchu. Celé auto vylítlo do vzduchu díky mině, kterou tam na nás připravili. Naštěstí to byla mina pro pěchotu a najeli jsme na ni kolem. Odhodilo nás to z vozovky a už jsme se kutáleli z kopce dolů. Strašná řacha to byla.

Když jsme se konečně přestali otáčet, zjistil jsem, že jsme na střeše. Odpoutal jsem se ztěžka otevřel dveře. Vyplazil jsem se z auta a ohlédl se. Auto bylo kompletně zničené. Pomačkané plechy, někde nebyli žádné, všude střepy a součástky. Mě tekl z čela strůžek krve a cítil jsem, že mám asi pohmožděnou pravou ruku.

Střelba. Padla tma a já jen viděl, jak z lampami osvětleného Zelnogorska vystřelují záblesky. Ne na nás, ale mířili nahoru na silnici, odkud se jim záblesky vraceli. Podle jejich počtu bych řekl, že dorazili i chlapci s URALem.

Nadechl jsem se a ucítil, jak teče benzín. Naštěstí jsem neviděl oheň. Ale proč to riskovat. Rychle jsem se koukl do auta, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní. Spolujezdec vedle řidiče byl úplně rozcupovaný. Není divu, když seděl přímo nad tím kolem, které najelo na minu. Narim. Odpoutal jsem ho a vytáhl z auta. Odtáhl jsem ho až do nedalekého lesa. Rychle jsem se vrátil a podíval se na řidiče. Nevypadal, že by ještě žil, ale když jsem se chystal vrátit k Narimovi, zaslechl jsem, jak zakašlal a viděl, že plive krev. Rychle jsem vzal za dveře, které se rázem urvaly a pomohl mu ven. Mávl na mě rukou, že to zvládne a sám pak došel až k Narimovi. Vzal jsem zbraně, které se tu váleli, mezi nimi i můj Enfiled, vysílačku a rychle jsem utekl do lesa.

…rime…Narime…ozvi se…“ dala o sobě vědět vysílačka.

Podal jsem ji řidičovi a přiskočil jsem k Naromivi, který se stále ještě nepohnul. Zatímco řidič podával informace o našem stavu, já jsem se pokoušel přivést Narima zpět mezi živé. Nedýchal. Profackoval jsem ho a začal jsem mu masírovat hrudník. Nic. Znova jsem to zkusil. Pořád nic. Koukl jsem na řidiče, který upřeně civěl před sebe a vypadal, že brzo omdlí. Zkusil jsem to ještě jednou, ale zase nic. Vzdal jsem to. Sedl jsem si vedle mrtvého Narima a utíral si čelo od potu. Když jsem pak Narima prohledával, objevil jsem kus železa zapíchnutý v jeho páteři. To bych mu mohl masírovat hrudník do nekonečna.

Sedl jsem si vedle řidiče, který už chytil barvu a nabral dech. Zdáli se stále ozývaly výstřely a my neměli naprosto žádný pojem, co se děje.

„V pohodě?“ zeptal jsem se.

Přikývnul.

„Blbá zkušenost. Jak se jmenuješ, ať si v budoucnu ulehčíme komunikaci?“

„Vlaty. Jmenuju se Vlaty,“ posmrkoval.

Vzal jsem do ruky vysílačku. „Tady chytráci, co měli pekelný štěstí. Jaká je situace?“

Sylším,“ ozval se Šéfík. Ani nevíte, jak jsem byl rád, že ho slyším. „Jste v pořádku? Co Narim?

„Jsem tu já a Vlaty. Narim je mrtvej a toho posledního to vymazalo ze světa.“

Šéfík zaklel tak, že by to i Putina donutilo mlčet. „Dobře, jste schopni dát se do pohybu? Jsme pod strašnou palbou. Potřebujeme se dostat blíže, ale to nepůjde, dokud budou takhle svítit ty lampy. Ukryli jsme se v lese tady na kopci a potřebujeme trošku tmy.

Poohlédl jsem se. „Hádám, že narážíte na tu městkou elektrárnu tady pod městem.“

Přesně tak,“ ozvalo se radostně z vysílačky. „Určitě tam někde bude záložní generátor nebo tak něco. Zkuste se v tom trošku pošťourat, ale ať vás to nezabije. Pošlu vám tam pár chlapců, ať můžeme zaútočit z více stran. Konec.

Konec,“ řekl jsem a drkl jsem do Vlatyho. Sebrali jsem zbraně a vydali se k elektrárně.

Ještě před ní byla nějaká dílna na dřevo. Potichu jsme přiběhli k plotu a dírou v něm se koukli dovnitř. Byla tma, ale i tak jsme dospěli k názoru, že tam nikdo není. Postupovali jsem pomalu, kdyby náhodou. Schovávali se za složenými prkny, pomalu a potichu přešli přes dílnu až k se dostali k elektrice. Tam už to ale nebylo tak lehký.

„Kontakt,“ řekl jsem to nejtišeji, jak jen to šlo.

Skočili jsme do nedalekého lesa. Byl to tedy spíše takový ostrůvek z několika stromů, a pomalu se přiblížili blíže, abychom mohli spočítat, kolik je zde nepřátel.

Vlaty zvedl ruku s třemi prsty.

Přikývnul jsem a chvilku jsme čekali. Vypnul jsem vysílačku a změnil frekvenci, aby, kdyby nás náhodou zabili, neměli přehled o našich jednotkách. Jak Vlaty udal, byli tam tři banditi, ale to bylo jenom venku. Ještě tu byla budka. Neměli jsme tlumiče, takže jsme přemýšleli, jak to uděláme.

Jeden z banditů se pohyboval mezi těmi elektrickými rozvaděči a ti dva se poflakovali okolo budky. Napadlo mě jedno řešení a sdělil jsem ho Vlatymu.

„Půjdeš za ten plot a potichu se přiblížíš k tomu jednomu tam. Prašti ho třeba pažbou nebo něčím. Ale dávej bacha, ať ti to tělo nespadne do těch…ale jo. Postarej se o to, aby ti to tělo spadlo do těch rozvaděčů. Zkratujeme to a uděláme si tady u elektrárny trošku tmu. Když se podíváš, tak ty dráty se z toho jednoho rozvaděče napojují na osvětlení tady u budky a na cestu. Potom co nastane tma, ti dva se otočí za tým zkratem a jak se otočí, vyjdu z poza rohu a oběma zarazím hlavně do zad, aby to utlumilo výstřel. Ok?“

„Dobře,“ řekl Vlaty a zatvářil se kysele. „Doufám, že mě to nezkratuje spolu sním.“

Vlaty se dal do pohybu a já se nenápadně dostal k budce. Stál jsem za rohem a hned kousek ode mě stáli ti dva banditi. Čekal jsem, než se ozve zasyčení zkratované elektřiny, ale pořád bylo ticho. Nakoukl jsem.

Vlaty se zrovna blížil zezadu k banditovi u elektřiny, když se ten bandita zrovna otočil. Vlaty byl pohotovej a rychle vrazil banditovi do otevřených úst hlaveň a vystřelil. Rána se roznesla v tichu, protože boje nad silnicí na chvilku ustaly. Vlaty se vyděsil a rychle se schoval do tmy, zatímco banditovo tělo spadlo mimo elektriku a rozplácl se na dlažbě.

To dva další samozřejmě ihned měli v rukách zbraně a otočili se směrem, odkud se ozval výstřel. Využil jsem toho a jelikož mě bylo jasné, že díky Vlatyho výstřelu k nám už teď nejspíše míří skupinka dalších banditů, nestaral jsem se o ticho. S Makarovem v ruce jsem se objevil za jejich zády a oběma jsem jim prostřelil hlavy.