Pomalu jsem kráčel hustými lesy a v nose jsem už začal cítit ten slaný vzduch, který přicházel od moře. Jsem blízko, napadlo mě. A taky že jsem byl. Jen jsem vyšel z lesa, uviděl jsem, jak se nedaleko tyčí obrovské panelové domy a věže kostelů z Chernogorska. Už jen kousek.

Procházel jsem polní cestou a užíval si krás mírumilovné přírody. Ano, skutečně mírumilovné. Zažili jsme kruté a těžké časy. V době, kdy se začala nákaza šířit dál a dál, zůstali naživu jen ti opravdu nejsilnější. Plynul čas a všechno se začalo pomalu uklidňovat. Proč? Bandité zemřeli, protože nikdy nebyli schopni vydržet s někým ve skupině a byli tak vystavěni velké přesile zombie nebo hladu. Zato lidé, kteří se naučili spolupracovat, se naučili také spolu hospodařit. Začali pěstovat rostliny, lovit zvěř, stavět nové osady. A čistit. Lidé, kteří spolupracovali, začali tvořit skupiny, které začaly čistit města od nakažených. V Chernogorsku žije právě taková skupina, která se masivně podílela na tom, aby vyčistila město a okolí, takže zde prakticky na žádné zombie nenarazíte.
Prošel jsem velkými sídlišti a dostal se až do centra, kde jsem zůstal civět na onen hotel, do kterého letadlo narazilo. Nepoznali by jste to. Jako by hotel včera postavili. Byl tak z devadesáti procent opravený a jelikož to byla nejvyšší obytná budova v Chernogorsku, začal sloužit jako základna přeživších.

Zastavil jsem se kousek před hotelem a šel opravdu pomalu, aby mě byli strážní schopni zaregistrovat a pokud možno nestříleli. Povedlo se. Už zdáli na mě mávali a křičeli, abych přišel blíže.
„Zdravíčko,“ pozdravil mě jeden z nich a šel mi naproti. „Dlouhá cesta?“
„Dlouhá,“ odvětil jsem.
Zasmál se a vypadal nadšeně. Asi se už dlouho nikdo nový neobjevil. Každopádně mi řekli, abych pomalu sundal zbraně a bágl, že mě ještě neznají a je nutno prokázat, že je opravdu nechcete všechny zabít.
Sundal jsem z ramen mého milovaného Lee Enfielda, z opasku nedávno nalezeného Makarova a taky batoh plný všeho možného.
Jeden ze stráží mne přizval do recepce, zatím co ten druhý zkontroloval batoh a uložil mé zbraně.
„Dal jsem vědět Narimu, to je takovej šéfíkův asistentík, tak tady na něj počkáme. Pak už vás provede a tak dále….,“ řekl strážný.
Přikývl jsem a čekal. Skutečně během několika chvilek se u recepce objevil muž, kterého strážný nazval Narim a společně jsme zalezli do výtahu.
„Jak jste nás našel?“ zeptal se.
„Myslím, že vzhledem k aktuálnímu počtu obyvatel na kilometr čtvereční, je jenom málo lidí, co by o vás nevědělo.“
„Pravda,“ zasmál se.

Vyjeli jsme do desátého patra, kde jsme prošli chodbou, minuli pár přeživších žen, které svírali v náručích novorozence, což mě udělalo radost a utvrdilo myšlenku, že se svět ještě může vyhrabat z popela. Došli jsme až ke dveřím na konci chodby.
Narim zaklepal a my vešli dovnitř. V křesle seděl, jak ho strážný dole nazval, šéfík. Držel v ruce knihu a vypadal, že brzy usne.
„Nová tvář,“ vstal, když mě uviděl, „to mě těší. Rád si dělám naděje, co se týče lidstva.“
„Zrovna jsem nad tím přemýšlel,“ pověděl jsem mu s úsměvem.
Šéfík si sedl na stůl a napil se vody, kterou tam měl.
„Tak povídej, co tě sem přivádí? Chceš se k nám přidat, začít budovat nový svět nebo…“
„Potřebuju jen pár informací,“ přerušil jsem ho. „Řekněme, že dávám dohromady nedávnou historii a potřeboval bych vědět něco, co se dělo tady v Chernogosrku té noci, co havaroval Vladimir v Berezinu a toho rána, co narazilo letadlo do této budovy.“
Šéfík i Narim na mě chvilku civěli. Pak vypadali zamyšleně.
„Tak to skutečně nevím, jak bych vám pomohl. Co vím, tak tady nikdo nebyl, když jsme začali obývat hotel, ne?“ Obrátil se se slovy na Narima. Ten zavrtěl hlavou. „No, nebyl. Tak nevím, jak bych vám pomohl.“
„Nemekotal něco Kniha?“ zeptal se Narim Šéfíka.
Ten přikývnul. „Pravda, ten by mohl něco vědět,“ řekl a otočil se na mě. „Aby jste věděl, Kniha je náš knihovník. Začal sbírat všechny knihy z okolí a z hotelu a všechny je rve o patro níže. Obsadil s nima celé jedno patro,“ působil naštvaně, ale ihned se zase vrátil do původní nálady.
„No co,“ pokračoval, „Call of Duty si asi ještě pár let nezahrajeme, tak nám musí servírovat příběhy knihy. Písmenka jsou naše WSAD, přebaly knih naše artworky, Playboye jsou naše…“
…šéfe, šéfe,“ ozývalo se z vysílačky, kterou měl Šéfík u sebe. „Potřebuju, aby jste šel za mnou a na něco se podíval...“
„Dobře, hned jsem tam,“ řekl do vysílačky a vydal se na chodbu. „Zajděte se za Knihou podívat. Schody jsou na konci, hned vedle výtahu, já teď nemám čas. Narim vás tam kdyžtak zavede,“ řekl a rychlým krokem se vydal po schodech nahoru.
Narim se na mě podíval. „Tak půjdeme?“
Přikývl jsem.

Vydali jsme se tedy o patro níže, kde opravdu pan Kniha obsadil se svými policemi plných knih celé patro. Narim nás rychle představil, já mu sdělil, co hledám a Kniha se vydal mezi ty správné police. Zatím co Kniha hledal, Narimovy zasyčela vysílačka a během chvilky zmizel i on. Zůstal jsem tedy v patře s Knihou sám.
„Tady to je,“ zaradoval se, když vytáhl z police nějakou knihu. Vyšel s tím na světlo a položil to na stůl.
„Je to deník,“ začal, „našel jsem ho tady v hotelu. Myslím, že někde mezi všemi těmi zápisky je i zápis z toho dne.“ Listoval stránky a zaujatě hledal. „Tady je to. Zápis z dvaadvacátého května roku dva tisíce čtrnáct.“
Ukázal mi onen zápis a já začal číst.

22. květen 2014

Klepou se mi ruce. Nedokážu to. Sakra! Nemůžu! Ona tady leží! Nedokážu to! Letadlo, zatracený letadlo! Všichni jsou mrtví! Ona taky. Moje milovaná Ani. Leží tady…rozmačkalo jí to. Nedokážu se na ni podívat. Je mi špatně. Horší už jsou snad jenom ty monstra. Vylezli z toho letadla, jako by s ním padali každý den! Co na tom, že krvácejí, že nemají ruce a nohy. To jim…nemůžu psát. To jim nevadí. Běhají. Křičí. Slyším je…Slyším je! Jsou tady…to..es.s…dfa.c…

Konec dopisu byl nečitelný. Ale i tak mě to stačilo, aby mi z toho přejel mráz po zádech. Muselo to být strašné. Stalo se to nad ránem, kdy všichni ještě spali. A pak najednou…rána. A manželku vám to rozmáčkne. Ble. Každopádně mi to stačilo, abych si udělal obrázek o tom, co se stalo.
Startovalo z Baloty. Vojáci zřejmě pochytali všechny nakažené, kteří vyběhli z kontejnerů u Rify. Převezli je do Baloty a chystali se je odvést, jenže to se asi tak úplně nepovedlo. Těžko říci, co se stalo na palubě letadla, ale když spadlo do středu města, mohli už vojáci jen těžko zabránit katastrofě.
Poděkoval jsem Knihovi a chystal jsem se k odchodu. Na chodbě mě ale zaskočil Šéfík a Narim. Sběsile utíkali z horního patra po schodech dolů. Když jsem je spatřil, zeptal jsem se, co se stalo.
„Vrátila se jen jedna hlídka,“ vychrlil Šéfík. „Narazili na odpor. Skupina přeživších u Zelené hory je jaksi proti tomu, aby se lidská rasa obnovila. A není to poprvé, co jsme narazili na problémy. Čas to skončit.“
Neváhal jsem.
„Můžu jet s vámi?“