„Zatkněte je oba!“ přikázal Mithells. Já byl s tímto rozkazem smířený a nechal jsem se spoutat. Nails už ale moc spokojený nebyl. „Mithellsi, jak můžeš po tom všem?!“ zařval. Mithells ale neodpovídal a jen sledoval, jak nás odvádí do náklaďáku. Za necelou čtvrthodinu příprav se náklaďák rozjel a vyrazili jsme na dluhou cestu k základně. Nails, celý znechucený z toho, že nyní patří k nám, odvrací svůj pohled neustále na plachtu, která kryla korbu. Trochu jsem se i pousmál nad tím, jak se to vlastně celé zvrtlo. Otočil jsem se směrem k Alexandrovi a potichu se ho zeptal „Nějaké plány jak se dostat z těhlech sraček?“ Alexandr opětoval můj pohled a odpověděl „Obávám se, že budeme muset udělat to nejnutnější“. Po několika hodinách cesty jsme dorazili k základně. Zastavili jsme před velkou železnou branou a řidič zatroubil na vojáky, kteří mají základnu hlídat. Po pár minutách se rozsvítil červený maják na pravé straně brány a vrata se začala zvolna otevírat. Pomalu jsme vjeli dovnitř a já viděl, že se od našeho odjezdu vůbec nic nezměnilo. Je zajímavé, že ve světe chaosu něco takového vůbec dokáže vydržet. Z předních sedadel se náhle ozval Mithellsův hlas „Vězni jdou první!“A tak jsem já, Alexandr, Nails, Béčko a druhý kultista vylezli z náklaďáku. Hned po tom co jsem doskočil na zem na nás začali mířit tři vojáci, co tu zůstali. „Sakra chlapi co jste to zas provedli?!“ řekl jeden z nich. „Za to může Nails, nebojte všechno dám na pravou míru a pustí mě“ odpověděl jsem. „Ještě uvidíme, koho pustí“ řekl Nails a lišácky se pousmál. To už se před nás postavil Mithells a rozkázal poslat mě, Alexandra a oba kultisty do mého stanu a Nailse poslal samotného do jeho. Když jsme vešli do mého stanu, tak nám sundali pouta a nechali nás se volně pohybovat. Pouze vchod střežil jeden voják. I přes to, že jsem byl prakticky vězněm jsem teď cítil lépe než za celou tu dobu venku. Můj stan mi nahrazoval pocit domova. Byl stejně velký jako můj pokoj doma v USA a měl jsem zde i několik osobních věcí. Jedna z nich byla fotografie mé rodiny. Když jsem se na ní po té dlouhé době podíval, tak jsem si uvědomil, jak moc jsem riskoval a jak mi vlastně chybí. „Sakra! vždyť mám doma čtyřměsíčního syna“ řekl jsem si pro sebe. Teď už vím, co všechno jsem schopný udělat pro to, abych se dostal domů.

„Nailsi oběd!“ zařval jeden z vojáků na zavřený stan. Po několika vteřinách se otevřel a z jeho vchodu vystčila ruka čekající na předání kotlíku s obědem. Voják se ale naklonil blíže a zašeptal „Pane to jsem já“. Ruka zase zmizela do stanu a místo ní se objevil Nailsův obličej. „Nicku to jsi ty? Ah.. jak to vypadá?“ řekl Nails. „Na Mithellsově straně jsou jen čtyři další vojáci. To znamená, že jsme v přesile Pane. Nebojte dostaneme vás odsud.“ odpověděl voják. „To kurva doufám, nechci tu hnít až do smrti“ řekl Nails hrubým hlasem a znovu zalezl do stanu.

Seděl jsem společně s ostatními vězni ve stanu a přemýšlel nad tím, jak se odsud dostat. Ať už jsme ale vymysleli cokoliv, tak to vždycky skončilo tím, že zůstaneme ležet rozstřílení na sračky pár metrů od stanu. „Napadla mě taková jedna věc, co byste udělali, kdybychom se odsud vážně dostali?“ zeptal jsem se ostatních. První odpověděl Alexandr „No, asi bych zůstal s vámi, pokud byste utekli taky. Ve více lidech se to v dnešní době táhne lépe“ dořekl a usmál se. Pak se přidal Béčko „Nedokážu si představit, jak bych to tam sám přežil. A i kdyby, s kým bych pak popíjel vodku?!“ zasmál se. Poté jsem se podíval na druhého kultistu „A co ty? Zatím jsi nám neřekl ani svoje jméno!“. „Mé jméno není podstatné, ani to co bych dělal.“ odpověděl kultista. „No tak, Michale! Můžeme jim věřit“ řekl Béčko. „Ty ke mně nemluv, od té doby co se s nimi bavíš už nevěřím ani tobě.“ Béčko se zarazil a otočil se zpátky na nás. To už jsem ale upřel svůj pohled na kultistu a chtěl jsem z něho vytlačit alespoň nějakou informaci. „Chováš se celou dobu nějak divně, proč se mi zdá že…“ náhle se z protějšího stanu ozval hlasitý výstřel. Všiml jsem si, že se všichni vojáci ze základny začali sbíhat k tomu místu, pak mi ale výhled překazil voják, který nás má hlídat. Stoupl si do vchodu a vytasil zbraň „Všichni vstaňte a dejte ruce za hlavu! Nikdo se ani nepohne!“ zařval voják. Všichni jsme poslechli a udělali co voják říkal.. tedy až na Alexandra. Ten se jen postavil a vražedným pohledem si poměřoval vojáka. Povšiml jsem si, že Alexandr něco vytahuje ze zadní kapsy. Byla to moje kudla, kterou jsem si schovával pod polštářem! „Řekl jsem..!“ voják nestihl doříct větu a už měl vraženou kudlu v krku. Alexandr jí obratně vytáhl a ještě, než tělo dopadlo na zem ji vrazil jednou do spánku. „NE!“ vykřikl jsem, ale už bylo pozdě. „Tohle jsi dělat nemusel!“ zařval jsem na Alexandra. „Musel. A ty to víš!“ řekl Alexandr, který po nádechu pokračoval „Poslyš. Ty jsi jeden z mála, u kterého jsem si všiml tvé schopnosti přežít. Ještě se máš co učit, ale věřím, že přežiješ!“ dal mi do ruky mou kudlu a řekl „Teď musíš zabíjet! Jdi najít Nailse a zjisti, jestli za tím opravdu stojí on“. „A co vy?“ řekl jsem. „O nás se nestarej. Pokusíme se probít k bráně a zajistit odvoz“ odpověděl Alexandr. Pak se přidal Béčko s úsměvem na tváři „Žeby byla konečně nějaká akcička? Už jsem se začínal nudit!“Vzal jsem vojákovu zbraň a neúmyslně se mu podíval do očí. Nyní jsem si uvědomil, že půjdu zabíjet své kolegy, se kterými jsem toho tolik prožil. „Na to teď nesmím myslet!“ řekl jsem sám sobě. Teď musím myslet na svou rodinu. Otočil jsem se směrem ke svojí posteli a naposledy se podíval na rodinou fotografii. Složil jsem jí a zandal do kapsy u kalhot. „Můžeme jít?“ zeptal se Alexandr. Podíval jsem se na něj vážným obličejem a jednoslovně odpověděl „Jdeme“.

Když jsem vyběhl ven, tak jsem spatřil jedno velké bitevní pole. Vojáci bojovali mezi sebou a všude panoval zmatek. Za plotem se díky hluku začali shromažďovat nakažení snažíc se dostat dovnitř. Pak jsem spatřil Nailse. „Zabijte Mithellsovi vojáky do jednoho! To oni můžou za tuhle posranou situaci!“ řval na vojáky, kteří byli kolem něj. Už jsem to pochopil. Nailsovi i po zvolení nového velitele zůstalo věrných několik mužů a nyní se snaží dobýt celou základnu jenom pro sebe a jeho kumpány. Musím uznat, že si vyčkal na dobrou chvíli. Přesně po tom, co jsme ztratili 3 muže na výpravě, kteří nejspíše byli všichni věrní Mithellsovi má teď jedinečnou šanci díky přesile. Ale ne nadlouho. Namířil jsem svou útočnou pušku M4 na Nailse a vystřelil. Kulka ho minula těsně o několik centimetrů. „Sakra!“ zasyčel jsem. Musím se pokusit se dostat nějak blíž, pomyslel jsem si. V tu chvíli padl k zemi poslední Mithellsův věrný, účastnící se přestřelky. Samotný Mithells se schovával za mohutným betonovým zátarasem bez možnosti utéct. Najednou přijel z Mithellsovy strany náklaďák a z okna na něj zakřičel jeho možná poslední muž „Dělejte nastupte!“. Náhle přišel další výstřel a řidičovi proletěla kulka rovnou mezi očima. Mithells rychle vyhodil tělo z náklaďáku a nasedl. Podařilo se mu vycouvat a rozjel se plnou rychlostí přímo k bráně. Rychle jsem zařval na Alexandra, který byl momentálně blízko brány, aby ji otevřel. Alexandr okamžitě otočil páku a brána se začala otevírat. Tou se ihned započaly valit zástupy infikovaných, ale neměli šanci se dostat moc daleko. Náklaďák je všechny nabral a jako by Mithellsovi štěstí přálo, těsně se protáhl otevírající se skulinou. Pak jsem svou pozornost znovu obrátil na Nailse, který běžel k obrněnému pickupu ve snaze dohnat Mithellse. Okamžitě jsem po něm začal střílet, ale Nails byl rychlejší. Mou poslední nadějí byla tedy stará motorka, kterou jsme sem přivezli z poslední výpravy na náhradní díly. Nasedl sjem, nakopnul motor a začal jsem pronásledovat Nailse. Projel jsem na poslední chvíli, protože hned za mnou bylo slyšet jak se brána zavřela. „Teď už mi neutečeš Nailsi!“ řekl jsem.

Alexandr společně s Béčkem a kultistou Michalem prohledávali poloprázdnou zbrojírnu ve snaze najít nějakou zbraň. Nakonec se všem podařilo najít nějakou pistoli a pár zásobníků. „A co teď?“ zeptal se Béčko. „Teď je jdeme všechny zabít“ odpověděl Alexandr. Všichni společně vyběhli ze zbrojnice směrem k vojákům se zbraněmi v rukou. Než je vůbec stihl první voják zaregistrovat dostal od Alexandra kulku do hrudi a pomalu se skácel. Ostatní vojáci okamžitě zareagovali a začali po Alexandrovi a kultistech střílet. Všichni se stihli schovat za železný kontejner ale pod tak prudkou palbou nemohli zahájit protiútok. Alexandr se začal ohlížet po okolí, když v ten moment zahlédl několik barelů s výbušnou směsí. Béčko se podíval stejným směrem a dodal „Kámo to snad nemyslíš vážně..“ „To si piš že myslím“ odpověděl Alexandr. „Tak potom doufám, že se aspoň v tomhle holywoodské filmy nepletly“ řekl Béčko a zasmál se. Alexandr namířil pistol na nejbližší barel a vystřelil. Celou základnou okamžitě otřásl mohutný výbuch. Alexandra a oba kultisty odhodil o několik metrů, ale díky částečnému krytí kontejnerem je výbuch nezabil. To samé se ale nedalo říct o vojácích. Když Alexandr zvedl hlavu a viděl tu zkázu, tak mu okamžitě došlo, že to nikdo z nich nemohl přežít. Ale naneštěstí se mýlil. Jeden voják se začal plazit pro samopal, který ležel pět metrů od něj.
„Zabijeme ho?“ zeptal se Béčko ležící vedle něho. Alexandr ani nestrácel čas odpovědí a rychle se zvedl a rozběhl se směrem k vojákovi. Sebral ze země nůž a vrazil jej vojákovi do krku. Pak když došel zpět k Béčku řekl „Jak jsem řekl, zabijeme všechny“. Pak se Alexandr začal rozhlížet všude kolem sebe „A kde je vůbec Michal?“ zeptal se Béčka. Za ním se náhle ozvalo potiché cvaknutí. „Ustup Béčko!“ řekl kultista s namířenou zbraní na Alexandra. „Notak, takhle to skončit nemusí!“ řekl Béčko. „Poslyš, teď máme možnost ho odprásknout a znovu utéct do lesů. Přece nechceš zradit našeho pána!“ zařval na Béčko Michal. „Hele.. Michale. Vím, že mi nevěříš a že potřebuješ svoje drogy, ale já ti mohu pomoct. MY ti můžeme pomoct! Jen.. polož tu zbraň.“ řekl Alexandr s rukama nahoře.  „Ty drž hubu!“ zařval Michal na Alexandra a ještě pevněji stiskl zbraň. Pak se znovu uklidnil a podíval se na Béčko „Buď ho zabiju já, nebo ukážeš svou loajálnost k Pánu a zabiješ ho ty. Je to jen na tobě.“

Už jsme byli asi 2 kilometry od základny když v tom jsem za sebou uslyšel hlasitý výbuch. Veděl jsem, že v tom má prsty Alexandr nebo Béčko, ale kdoví, co se stalo. Stále jsem pronásledoval Nailse a Mithellse po cestě podél lesa, když v tom Mithellsovo auto vjelo do lesa a po pár metrech narazilo do stromu. Musel ho rozrušit ten výbuch a přestal sledovat cestu. Nails zastavil a hned po něm i já. Už jsem se chystal seskočit z motorky a běžet do lesa, jenže mě zastavila nečekaná společnost. Zezadu na mě zničehonic skočil nakažený a já se na zemi s ním pral o to, aby mi neuštědřil kousanec někde na těle. Koutkem oka jsem zahlédl Nailse jak nerušeně běží do lesa. „Musím se tam dostat co nejdřív!“ řekl jsem si v hlavě. Jednou rukou jsem nakaženému vypíchl obě oči a ještě s prsty v důlcích jsem praštil jeho hlavou o zem. Nakažený stále kňučel, ale já se mohl konečně postavit a tím ho i dodělat. Zvedl jsem nohy a největší silou mu dupl na hlavu. Lebka nakaženého křupla a všude kolem se rozletěla krev a kousky mozku. Otřepal jsem se a běžel za Nailsem do lesa. Utíkal jsem jak nejrychleji jsem mohl, pod nohama mi křupaly větve a můj vlastní dech byl hlasitější než vše kolem. V hlavě mi ještě od výbuchu dunělo, jako kdybych stál vedle vzlétajícího letadla a vyčerpáním se kolem mě všechno točilo. Pak jsem doběhl k náklaďáku. Náklaďák se zdál být prázdný a nikde kolem jsem také nikoho neviděl. Ani jsem nemohl nikoho slyšet jelikož mi v hlavě pořád hučelo a byl jsem mírně zmatený.
Zničehonic na mě ze strany náklaďáku někdo skočil a povalil mě na zem. Byl to Nails. Udeřil mne pěstí do hlavy a já málem upadl do bezvědomí. V mžiku jsem se vzpamatoval a překulil se i s ním o kus dál. Po nějaké chvíli plné přetlačování jsem se konečně dostal nad něj a měl převahu. Vše se ale změnilo, když jsem z pozadí uslyšel křičet nakaženého. Obrátil jsem se, abych se podíval odkud běží, jenže tohoto momentu využil Nails a zkopnul mě k zemi.
Než jsem se dostal zpátky na nohy, byl vedle mě nakažený. V hlavě už mi jenom běhaly myšlenky typu „Jaké to asi je být nakažený?“ nebo „Ucítím bolest?“. Ale měl jsem štěstí. Nakežný už ke mně natahoval ruku, když v tom momentu někdo vystřelil a jeho hlava se rozletěla na kusy. Byl to Mithells. Chtěl jsem se postavit, jenže se mi zamotala hlava a já spadl a zůstal nehybně ležet na zemi. Mithells namířil pistol na Nailse a chystal se zmáčknout spoušť. „Takhle to skončit nemuselo“ řekl Mithells a vystřelil. Pistol ale jen cvakla a nic se nestalo „Sakra!“ řekl Mithells a odhodil zbraň. Nails se zasmál a rozeběhl se proti němu. Mithells se ho snažil vykrýt ale marně. Nails ho chytil za krk a narazil s ním o náklaďák. „Teď chcípneš sráči!“ řekl Nails a dál škrtil Mithellse. To jsem se už ale postavil, vytáhl z kapsy svojí kudlu a šel si pro Nailse. Dostal jsem se k němu bez povšimnutí a odstrčil ho od Mithellse „Ne, teď chcípneš ty.. sráči.“ řekl jsem a bodl Nailse do hrudi. Naposledy se na mě podíval, zamračil se a pak se skácel k zemi. Když bylo po všem, otočil jsem se zpět k Mithellsovi a vyčerpaným hlasem mu řekl „Musíš odsud co nejdál. Není tu pro tebe bezpečno.“ „Ale co s tebou?“ zeptal se Mithells. „O mě se nestarej. To ty budeš muset přežít sám“ odpověděl jsem. Pak jsem ukázal na náklaďák a řekl „Ty zásoby v něm.. budeš je potřebovat víc než já“. Mithells se usmál a dodal „Díky“.

Jel zpět na základnu bez Mithellse a až nyní jsem mohl spatřit tu zkázu za plotem. Několik stanů hořelo a všude kolem plotu se tlačily desítky nakažených. Začal jsem přemýšlet o tom jestli vůbec někdo přežil. Už jsem se chystal otočit Nailsův pickup když v tom jsem si všiml, že z jedné strážní věže na mě mávají dvě osoby. Nejsem sám!

Možná že po dnešním dni se vše změní. Z války se stane boj o holý život a každé naše rozhodnutí bude mít rozhodující následky. Jedno ale zůstane stejné.. lidská touha po moci a po agresi. V tomhle světě na nás bude číhat spousta šílenců, kteří díky této nákaze získali ještě větší moc. Nevím co na nás bude za touto známou krajinou čekat, ale rozhodně se nás to alespoň jednou pokusí zabít.

———————————————————————————————————————-

„Řídící centrálo slyšíme se? přepínám.“ „Slyšíme vás čistě a jasně. přepínám.“ „Zelená hora a její přilehlé okolí bylo úspěšně zabezpečeno. Únik informací o dni A nehrozí. přepínám.“ „Dobrá práce! Zůstaňte na místě. Vaším primárním úkolem je nyní, aby Rusko nezískalo další informace. Centrála končí“.