Byli jsme na cestě do Topolniki už nějakou tu dobu. Já společně s dvěma kultisty jsme šli úplně vzadu z celého zástupu s pouty na rukou. Hlídal nás jen jeden voják, takže jsme měli velkou šanci utéct, jenže mě se moc utíkat nechtělo. Moc dlouho bych v divočině nepřežil s železnými pouty, bez zásob a zbraní. Ještě nechci zemřít.. ne dokud nesplním svou poslední misi. Vrátit se domů.
„Hej nemusíš bejt pořád tak zamlklej, jsme teď na stejný lodi. No ne?“ řekl stále dobře naladěný kultista. „Nech ho už bejt. Ten neni jako my.“ napomenul ho ten druhý.
„A nikdy nebudu.“ přidal jsem se. „Ale noták chlape.. podívej se na nás jsme tu spoutáni a hlídaj nás. No.. a teď se podívej na sebe. A hele… ty jsi taky spoutanej a hlídají tě! A teď se podívej na toho vojáka vedle sebe… je snad spoutaný a hlídají ho?! Ne..“

Moc dlouho mi netrvalo, než jsem zjistil že má nakonec pravdu. I přes to, co jsem předtím říkal jsme se dali do řeči a povídali si o tom, co jsme dělali před nákazou, jak jsme prožívali první dny od vypuknutí až jsme se dostali k součastnosti. Vyprávěl mi dokonce o tom, jak jeho kult připravoval pasti, ovládal nakažené pomocí světlicí a zvuků, až po zvláštní seance a “krmení“.
“Dělal jsem to jen pro vlastní přežití, tenhle kult mi poskytoval ochranu, tak proč toho zatraceně nevyužít, že? Nicméně v žádného Satanáše, nebo co to je za hovadinu nevěřím.“ Když toto dořekl, tak jsem si všiml, že se jeho společníkovi naježily chlupy na rukou.
“Mimochodem, jak, že se jmenuješ ?“ zeptal jsem se kultisty. “Mé pravé jméno je Nikolaj, ale všichni mi v této době říkají Béčko“ trochu jsem se podivil nad tak bizarní přezdívkou, ale nechal jsem to být “Tak tě tedy rád poznávám.. Béčko“ v tu ránu, jak jsem to dořekl, byl slyšet od protější cesty řev. Všichni jsme se zastavili a Nails dal rozkaz k zalehnutí do křovin. Pozorovali jsme, jak po protější lesní cestě probíhaly desítky nakažených. Očividně reagovali na nějaký zvuk, ale nenapadlo mě nic, co by mohlo tak velkou skupinu přilákat.

Po tom, co utekl poslední nakažený jsme jeden po druhém vstávali a připravovali se na pochod. To ke mně ale přispěchal Alexandr a stále ještě slabým hlasem pravil “Takové početné zástupy nakažených nenaštve jen tak něc..“ to už se z cesty ozvalo burácení motorů a zničehonic projel hned vedle nás konvoj obrněných vozidel Černoruské armády. Všichni ztuhli překvapením a od nikoho se alespoň na dvě minuty neozvala ani hláska. První člověk, který promluvil jsem byl já. Zeptal jsem se Alexandra, kde celou dobu byl a co od něj chtěli. Než však stačil alexandr cokoliv říct, tak na něj jeden z vojáků namířil zbraní a poslal ho zpět do řady.
To se ale znovu projevilo Béčko svou inteligentní povahou “Vau, kolem nás teď projel konvoj vozidel podělanejch Černorusáků, který by nám všem natrhli zadele a vy se staráte o to jak si vaši oblíbení vězni povídají?!“
“Ty drž hubu satanisto!“ zařval Nails přes druhou stranu zástupu “Máš štěstí, že jsem tě neoddělal hned na místě… a taky to, že si nás tihle lidé nevšimli“ dodal.

Po dalším krátkém vzpamatováváním jsme se konečně vydali na cestu. Pokračovali jsme po polní cestě, která vedla přímo do Topolniki. Po zbytek cesty se nic zajímavého neudálo, jen jsem stále přemýšlel nad tím, kdo byli ti lidé, jestli to byla skutečně armáda, nebo obyčejní civilisté. Jakmile jsme byli ve vesnici, tak ostatní muži okamžitě zaujali pozice a hledali odvoz.

Když se Nails ujistil, že ve vesnici není žádná přítomná hrozba, rozkázal ostatním, aby nás čtyři svázali ke sloupu u Obecního úřadu. Jakmile jsme byli spoutaní, tak neuplynula ani minuta a z malého náměstíčka se ozvalo zatroubení.
Přijel tam jeden z našich náklaďáků společně s dvojicí vojáků. Okamžitě se k nim rozeběhl Nails a křičel „A o hlavu jste cestou nepřišli?! Co si o sobě sakra myslíte, když troubíte uprostřed vesnice?!“
„No mysleli jsme si, že nám aspoň poděkuješ“ řekl při vystupování z vozu seržant Mithells. „Já.. omlouvám se pane! Nevěděl jsem že přijede vy.“ opáčil ihned Nails.
„Pane, cestou sem jsme se setkali ze spoustou nezvyklých věcí. Měli bychom spolu co nejdříve pohovořit.“ řekl Mithellsovi Nails potichým hlasem. „Vidím, že jste si užil rozkazování, jako za starých časů, že Nailsi?“ odpověděl Mithells a svižnou chůzí se k nám blížil.
Ihned rozkázal vojákovi, který přijel s ním, aby mě rozvázal. To se ale nelíbilo Nailsovi. „Pane, nemyslím, že je to dobrý nápad. On..“ „Já rozhoduji, co je dobrý nápad!“ okřikl Nailse Mithells.
Na nic jsem nečekal a hbitě sebral vojákovi vedle mě zbraň z opasku. Namířil ji na Nailse a varoval Mithellse „Pane, musím vás požádat aby jste odstoupil. Tento muž je nebezpečný pro nás všechny!“
„To samé můžu říct i o tobě, zmetku“ vykřikl Nails a namířil na mě svou zbraní. Nails trochu znejistil a tak se obrátil na Mithellse „Pane, tohle je jen na vás! Komu z nás věříte víc? Svojí pravé ruce, nebo vojákovi, kterého ani neznáte?!“

„Já už mám jasno od začátku“ řekl Mithells.