Infikování vybíhali zpoza stromů po desítkách a my stěží odráželi jejich útoky. Nikdo z nás nestřílel, aby jsme jich nepřilákali ještě víc a místo toho jsme jim proráželi a rozsekávali lebky noži.
Nevím, kolik jsme jich za tu chvíli zabili. Já jsem se s tím moc nepáral a rozbíjel lebky o ostatní infikované. Tím jsem si nejen ušetřil čas, ale i námahu. Ty zrůdy neustále vybíhali z lesa a tak jsem zakřičel na Nailse, aby zavelel k ústupu.
Ustupovali jsme směrem ke skalám a dále skalním průsmykem pryč z cesty. Infikovaní naštěstí díky své zuřivosti nedokázali přemýšlet natolik, aby dokázali prolézat skulinami.
Luis se protahoval také jen tak tak, a proto mu musel vždy jeden z nás pomoct. Alexandr stále ještě stál na začátku průsmyku a získával nám čas porcováním infikovaných.
Sice nevím jak to ten chlap dělá, ale ať jich sejme kolik chce a ať je mezi jejich hordami jak dlouho chce, nikdy se mu nic nestane.

Když jsme všichni vyvázli z pasti, tak jsme do základny zamířili naslepo přes hustý les. Netrvalo dlouho a už se začalo smrákat. Tábořiště jsme rozbili mezi smrkem a dlouhým balvanem. Tato pozice byla hodně přínosná, byli jsme kryti ze dvou stran přičemž na jedné, nekryté straně byly stany a druhá nám sloužila jako pozorovatelna.
Z obav, že by nás stále dokázali ti neznámí lidé vystopovat, jsme ani neudělali ohniště. Noc se zdála být klidná. Nikde žádné stopy po infikovaných, ani po lidech. Hlídka se střídala každou hodinu a ani jednou nikdo nenahlásil nic podezřelého. Tedy až na tu poslední… ráno nás vzbudil medik Charles Pitch, že se ztratil Luis.

“No a.. kde si ho viděl naposled?“ ptal se Charlese plukovník Nails. “No-no já.. nevím“. Tak tohle nikam nevede, řekl jsem si sám pro sebe. Vrazil jsem medikovi facku a zeptal se ho po svém… “Vzchop se Charlesi, žádnej průser ti nehrozí! Pojď mi ukázat, kde jsi ho naposled viděl“. “T-T-Tak dobře“ vypáčil ze sebe Charles.
Místo bylo hned za stany, na nekryté části tábora. “Stopy vedou do lesa, asi se šel vychat“ řekl jsem ostatním. “No jenže když se jdeš vychcat, tak ti to většinou netrvá celou noc… leda, že by si s nohou poranil i svýho ptáka!“
Na fórky jsem zrovna neměl náladu a tak jsem se bez poznámek vydal za stopami. Lituji toho, že jsem to udělal. Na konci stop byla louže krve a Luisova ruka.. jenom ruka. Nemohl jsem uvěřit, že jsme přišli o dalšího… ne! Nemůžeme přijít o dalšího! Popadl jsem pevně zbraň a rozběhl jsem se do lesa. Byl jsem plný vzteku, připraven sejmout každého, kdo se mi postaví do cesty. Zezadu jsem slyšel Nailse řvát, ať se vrátím zpátky, ale ten mi byl v této situaci dvakrát tolik ukradený.

Náhle na nebi zazářila další světlice! Na nic jsem nečekal a rozběhl se k jejímu zdroji. Konečně přijdu na kloub tomu, co se tu vlastně děje..!
Kdo by čekal, že to byla další past. Luise už ale nikdo nezachrání… Jeho tělo bylo napíchnuté na kůlu a nad nim byla cedule s anglickým nápisem “ranění jdou vždy první.“
Přišlo mi, že už není naděje… měl jsem strach. Ta beznaděj byla neúnosná, měl jsem chuť tu rovnou odhodit zbraň a napíchnout se na kůl vlastnoručně.
Náhle mi však přišlo, že se něco za mnou hýbe. Už jsem se chystal otočit, když mě zrovna v té chvíli něco tvrdého udeřilo do hlavy. Pomalu jsem se skácel na zem a mé oči se začaly zavírat. Než se však zavřely úplně, viděl jsem dva páry bot, které se zastavily u mé hlavy. Jedna z nich se zvedla a udeřila mě znovu silně do obličeje.
Pak už byla jen tma.