Všude byl naprostý chaos.
Všichni pobíhali zmateně kolem, někdo mířil zbraní do již prohledaných budov a jiní se zase snažili ujednat pořádek.
Já jsem ze země sebral svou zbraň, kterou jsem ve vzteku..a smutku zahodil a rozběhl jsem se k náklaďáku. Všiml jsem si, jak z lesů začali vybíhat další infikovaní a za mnou naráz začala střelba. V tu chvíli byl ale jediný můj cíl náklaďák.

Když jsem doběhl k náklaďáku, tak jsem uslyšel zarachotění a hned na to vylezl z kabiny Alexandr. ..To jsem se ale už neudržel. Vzal jsem ho za krk a hodil ho na kapotu. “Co jsi dělal v tom náklaďáku ty šmejde?!“ zařval jsem na něj a vrazil jsem mu pěstí do tváře…“Snažil jsem se ho nastartovat a dojet pro vás!“ odpověděl Alexandr klidným hlasem, takovým, že byste to do někoho, komu krvácí obličej neřekli. Když jsem to uslyšel, pustil jsem ho a běžel do kabiny. Zasunul jsem klíčky do spalování a snažil se náklaďák nastartovat, ale motor jenom zaskučel a nic se nedělo.
To už pro mě bylo mnoho… v hlavě jsem už měl jenom vztek. Jediné co se mi v tu dobu honilo hlavou bylo to, že Alexandr zabil Browna a…zničil náklaďák!

Vyskočil jsem z vozu a rozběhl se proti Alexanrdovi. Udeřil jsem ho takovou silou, že se svalil k zemi a nějakou dobu se jenom kroutil a vzdychal. Když konečně vstal, tak už jsem se chystal ho znovu uděřit, jenže on vytáhl svojí zbraň a namířil na mě! …Úplně jsem na ní zapomněl..
Teď už jsem nemohl nic dělat. Zvedl jsem ruce nad hlavu a čekal, co se bude dít.
Jenže Alexandr se jen usmál a dal zbraň dolů.. stále jí ale pevně svíral v ruce. “Doufám, že teď už budeš mít ke mně respekt“ pronesl jakoby povýšeně. “Víš.. kdyby jsi to nebyl ty, tak bych tě na místě zastřelil. Jenže ty jsi jedinej, kdo ví, jak v tomhle světě přežít. Toho vojáka sem zabil, protože to někdo musel udělat a ty to moc dobře víš! A ten náklaďák…proč bych to asi dělal?! Sem tady stejně uvězněnej jako vy…jak by mi to asi pomohlo?! Ta nádrž.. je prostřelená. Někdo tady byl a udělal to. Nejsme tu sami, myslím, že nás tu celou dobu sledujou.“

Alexandr těmito slovy jakoby ožil. Už to nebyl takový podivín bez emocí, stal se z něj člověk, který se očividně v divočině vyzná… ví jak přežít. Každopádně měl nejspíš pravdu. V ten moment jsem se vzpamatoval a okamžitě si vzpomněl na ostatní vojáky, co ve vesnici bojují s infikovanými.. “Musíme jim pomoct!“ vykřikl jsem.
Rozeběhl jsem se směrem k vesnici, ale Alexandr mi pevně stiskl ruku a řekl “Ale pamatuj, ti chlapi tam dole.. oni neví jak přežít. Zemřou.. všichni! Dříve nebo později.“

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Střelba konečně utichla.
Všude po vesnici se válely mrtvoly infikovaných. Nikomu z nás se naštěstí nic nestalo, nebo to alespoň tak vypadalo.
Předstoupil jsem přede všechny a sdělil jim novinky ohledně odvozu a nastražených pastí. „…A co víc.. někdo nás sleduje“ řekl jsem znechuceným výrazem. Hold někdo jim to říct musel. Po vyřknutí této věty zamrazilo všem okolo.

„Okamžitě musíme podat hlášení Mithellsovi“ vystoupil ze zástupu plukovník Nails. „Vysílačka je taky rozbitá, musíme …“ ..“Musíme se okamžitě vrátit po stejné cestě domů!“ přerušil mě znovu plukovník Nails. „Nezapomínejte, pane Walkere, stále této skupině velím já, dokud se nedostaneme zpět do tábora!“ v tu chvíli mě Nails odstrčil a začal řečnit…Už jsem chtěl konečně toho páprdu srazit k zemi, ale naštěstí jsem se ovládl. Nějaký voják mě poplácal po zádech, byl to Lee Nguyen. Lee byl se mnou v jednotce za války v Afghanistánu a jako jediného tady jsem ho mohl pokládat za přítele. „Nic si z toho nedělej. Nails vždycky musí mít poslední slovo, to víš ne?!“ řekl a usmál se na mě svým lišáckým úsměvem. Všiml jsem si ale, že je nějaký pobledlý a malátný. „Je všecko v pohodě kámo!?. Vypadáš na umření!“ zeptal jsem se ho. „Je mi trochu blbě z toho všeho, ale to snad přejde“ odsekl a začal dělat, že poslouchá Nailsův projev. „…Takže všichni se teď sebereme, vezmeme z náklaďáku nejpotřebnější věci a vyrazíme tou stejnou cestou odkud jsme přišli. Je to všem jasný?!“ všichni přikývli a vyrazili jsme.

Když jsme odcházeli z vesnice, tak jsem si všiml, že mrtví infikovaní mají na končetinách okovy a přeřízlé řetězy, nebo provazy. Přišlo mi to zvláštní, ale více pozornosti jsem věnoval Alexandrovi, který se k nám nakonec znovu připojil. Došli jsme k nejdelšímu úseku cesty, k dlouhé silnici, která vede přes hustý tmavý les a končí u hranic s Ruskem. Všichni jsme se na sebe podívali a pokračovali dál, museli jsme pokračovat. Celou cestu se nic nedělo, nic až do té doby, co jsme se blížili ke skalnatému průsmyku uprostřed lesa. Z houští se začal ozývat dupot a zvláštní zvuky. Něco jako.. chrastění řetězů! Jenže to už jsme byli u průsmyku a věděli jsme, že je konec. Celá silnice byla ohrazená pokácenýmy stromy a různým harampádím. Nebyla možnost, že by se tu za tak malou dobu a na tak příznačném místě objevila zrovna taková překážka. Jeden z nás, Luis Qeller se jí snažil přelézt, ale celý val byl plný ostrých kousků železa, takže se akorát pořezal a spadnul. Ostatní k němu přiběhli a snažili se zastavit krvácení. Luis řval, jako nikdy předtím, ale zdálo se, že rána není tak velká.

Náhle si Alexandr všiml cedule, která byla přibita na kusu skály. Nápis byl napsaný v azbuce, ale Alexandr nám jí přeložil. „Píše se tam… Není úniku“. Všichni jsme zbledli a čekali, jestli se něco bude dít. Najednou po celém lese, jako ozvěna, byl slyšet chřestot řetězů. Bylo to jako někde v pekle! Nikdy jsem nic podobného nezažil.
…Náhle vše utichlo…
Odnikud najednou vyletěla další světlice, tentokrát zelená. Pak přišel řev. A pak .. infikovaní..!