Už se začínalo smrákat, když jsme dojeli na určené místo, do vesnice Sinistok. Pomalu jsme vystupovali z náklaďáku a našlapovali, jako kočky. Široko daleko nebylo vidět živáčka. Když jsme všichni zastavili a poslouchali, tak byl sotva slyšet náš dech. Přišlo mi to zvláštní, že by v celé vesnici nikdo nebyl. Vím že po úniku viru, byla většina obyvatel evakuována. Jenže nikdy se nestalo, aby se stihla evakuovat celá vesnice. Už jsem chtěl něco říct, jenže Alexandr, jako by mi četl myšlenky… “Je tu moc velké ticho na to, aby tu bylo bezpečno“ pronesl Alexandr a začal být ještě ostražitější.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než s ním jenom souhlasit. Rozdělili jsme se na pět skupin po dvou lidech a začali pročesávat budovy. Alexandr, jelikož neměl zbraň, tak hlídal náklaďák. V domech jsme ale nenašli nikoho živého, ani mrtvého. Vlastně všechny budovy vypadaly, jako kdyby se nic nestalo. Každá věc zůstala tam, kam jí původní obyvatel položil. Nikde žádné rozbité okna, ani převrácený nábytek…všechno bylo jakoby…uklizené! Nakonec jsme prohledali všechny budovy, až na jednu. Ta byla kromě velké brány celá oplocená ostnatým drátem. Na štítu bylo zavěšeno velké plátno z látky a na něm stál nápis “Přeživší uvnitř! Všichni jsou vítáni!“

Pohlédl jsem na Alexandra a zaregistroval  jsem, že chce něco říct, jenže to už jsem dal povel mužům, aby dům obklíčili, že to může být past. Měl jsem z toho radost. Jak z toho, že jsem byl rychlejší, než Alexandr, ale i z toho, že si s ním skvěle rozumím.
Všiml jsem si, že Alexandr má stejný postoj k věci jako já. Je ostražitý a ví co udělat pro to, aby přežil. Myslím, že už vím co tím myslel, že si budeme rozumět. Jenže jsme si stále nestihli popovídat o samotě…

Pořádně jsem uchopil zbraň a jako jediný jsem se chystal vstoupit dovnitř Přistoupil jsem ke dveřím a zaposouchal jsem se, jestli náhodou někoho, nebo něco neuslyším. Jenže znovu bylo naprosté ticho… Člověk by si řekl že tam nikdo není, ale já jsem začal pomalu a velice ostražitě otevírat dveře.
Za nimi byla pouze široká prázdná chodba, na jejímž konci byly staré dřevěné dveře. Postavil jsem dva muže, aby hlídali bránu a další dva ke vstupním dveřím. Poté jsem se já a plukovník Brown vydali dál po chodbě, abychom zjistili, co se skrývá za těmi starými dveřmi…
Pomalu jsme se k nim blížili, ale najednou mě ovládla velká nervozita a tělem mi projel ledový závan. Už jsme byli asi v polovině chodby, když jsem najednou zavadil o nějaký provázek na zemi.

V tu ránu se spustil nějaký mechanizmus a celou budovou začal vyzvánět alarm. Stuhli jsme na místě a čekali, co se bude dít… Jenže to už se k nám hnali všichni vojáci, včetně Alexandra!
Pak se ale ozvala hlasitá rána a já viděl jak všichni vojáci, kteří k nám předtím běželi, najednou stuhli na místě a koukali do nebes… Z domu vystřelila velká, rudě zářící světlice!
V ten moment byl najednou slyšet strašlivý řev a dupot, který se ozýval na druhé straně těch starých dveří. Neustále se blížil… a byl čím dál tím hlasitější!
Naposled jsem se podíval na svého kolegu a usmál se… Bože, odpusť nám.
Pak se ozvala další rána… dveře se rozletěli a z nich vyběhly desítky infikovaných. Řvali nelidským hlasem a krev jim stříkala z úst na všechny strany. V jejich očích bylo vidět utrpení a hněv… už to nebyli lidé, ale vraždící bestie!
Začali jsme střílet. Infikovaní padali na zem a krev se zbytky orgánů létali všude vzduchem. Ustupovali jsme směrem k východu a když už jsme byli na prahu dveří, tak jeden z infikovaných popadl Browna za ruku a začal mu jí hlodat…!
Brown zařval bolestí a začaly se mu podlamovat kolena. Snažil jsem se mu pomoct, ale bylo jich strašně mnoho. Poté ho chytili za nohy a za hlavu a rvali ho na kusy.
To už vedle mě už stáli vojáci a všechny infikované pozabíjeli.

Všude byla krev a těla, z nich ještě některé měli posmrtné záškuby a některé ještě sténali bolestí a kroutily se.. všude byla vidět ta spoušť… stejná jako kdysi za války v Afghánistánu.
Vedle těchto těl jsem našel i umírajícího Browna. Klekl jsem si vedle něho a nevěděl jsem co dělat.. nebo říct.
Už jsem neviděl jenom svého kolegu, ale i člověka, který stále věřil ve zlepšení světa a dobro lidstva. Toho, kdo se mě několikrát zastal, toho kdo mi řekl, že určitě znovu uvidím svojí rodinu… Také toho, kdo za mně položil svůj vlastní život.
Brown se na mě pomalu podíval a během toho, co vykašlával krev pomalu a stěží potichu zašeptal.. “Nails je idiot… musíš… se o chlapy postarat ty!… věřím ti“ Usmál se na mě a poté dostal znovu záchvat kašle.
Najednou se ozval hlasitý výstřel a já měl náhle zamlžíno… vedle mě ležel Brown s prostřelenou hlavou a nad ním stál Alexandr s pistolí v ruce. “Kde jsi sehnal tu pistoli?! Mluv!!“ zařval jsem s pulsujícím hněvem.
Alexandr se na mě v klidu podíval a neutrálním hlasem řekl, že jí měl celou dobu.
Celou dobu nám lhal! Měl u sebe zbraň, kterou mohl kdykoliv použít…!
“Stejně by buď umřel a nebo by se stal jedním z nich..“ odpověděl Alexandr. Celou dobu byl v úplném klidu, neprojevoval téměř žádné emoce.
Ostatní vojáci pouze stáli zaražení s otevřenou pusou…
Musel jsem se okažitě vzpamatovat. “To teď nebudeme řešit. Tohle byla očividná past. A ať už jí udělal kdokoliv, tak ho ta světlice o nás upozornila… a nevím jak vy, ale já tu nebudu stát a čekat, až si pro nás někdo přijde. Musíme odsud okamžitě vypadnout!“