Úvod

Už jsou to dva roky od té doby, co v malém post-sovětském státu Chernarus vypukla nákaza v podobě viru, co mění lidstvo na nemyslící bestie. Když se vir rozšířil, vláda USA vyslala několik speciálních týmů na zabezpečení oblasti. V jednom z nich jsem byl i já…

Mé jméno je John Walker, jsem bývalý člen speciálního komanda armády Spojených Států. Nyní jsem jen obyčejný člověk, jako všichni ostatní. Je to už rok, co se přerušila komunikace s okolním světem a já se svou jednotkou jsme odkázání sami na sebe.
Už od ztráty komunikace s velitelstvím žijeme ve vojenském táboře, ležícím na neutrálním území mezi Chernarusí a Ruskem, obehnaném ostnatými dráty a malou zdí. Je nás tu patnáct a každý z nás je voják, který má svou práci.

Dnes máme na výpravu vyhlédlou malou vesnici vedle lesa, na kterou nás půjde deset, což obyčejně nebývá, ale náš velitel Sgt. Mithells se obává, že je vesnice silně zamořená. Když jsme vyrazili, tak jsem si na cestě všiml něčeho podezřelého. Ve vzduchu byl cítit kouř a nebyl jsem jediný, kdo to cítil. Desátník Brown okamžitě zbystřil a rozhlížel se všude kolem. Jenže to co v jeho očích bylo, nebyl strach…
“Možná to jsou další lidé“ řekl desátník Brown šťastným hlasem. Jenže já jen doufal, že právě to se nestane. Už teď máme problém se zásobami a další člověk by situaci jen zhoršil. Vypadalo to ale, že stejný názor se mnou nikdo nesdílí.

Jenže moje obavy se naplnily. Asi 15 metrů před naším náklaďákem stál na okraji silnice člověk a mával na nás…

Stopař

Pomalu jsme najížděli na okraj silnice a zabrzdili. Ostatní bez jediného podezření přišli suverénně k neznámému muži a začali ho vítat. Jenže to už jsem zakročil já a zařval jsem na ostatní, ať od něho ustoupí. Všichni na mě koukali nechápavým výrazem, ale poslechli mě. Se zbraní připravenou k palbě jsem přistoupil k neznámému muži a začal jsem mu pokládat otázky.

Jmenoval se Alexandr Sajkov, bylo mu 38 let a jako jediný dokázal utéct z tábora přeživších během útoku infikovaných. Nyní měl namířeno na jih do Chernogorsku ve snaze najít uprchlický tábor.
Poté jsem mu položil dvě zásadní otázky… “Chceš jít s námi?.. Pokud ano, tak proč bychom ti měli věřit?“
Alexandr se na mě podíval překvapeným pohledem a v jeho očích bylo poznat, že znejistěl. Podíval jsem se na něj přímým pohledem a čekal na jeho odpověď.
Jenže to už mě chytil za rameno desátník Brown a řekl mi, že ho mám nechat na pokoji, že je prý v pohodě.
Patrick Brown byl takový náš talisman štěstí. Většího optimistu byste při konci světa určitě nepotkali. Brown býval diplomatem v Afghánistánu předtím, než ho přeřadili k nám.
Obával jsem se ovšem, že takoví lidé v tomto světě už nepřežijí. Několikrát jsem se ho snažil přesvědčit, aby nehledal nové lidi, protože ne všichni jsou v této době hodní, jenže o mě nikdy neposlechl. Náš velitel ho v jeho činnosti ještě podporuje, protože dodává naší jednotce morálku, ale jsem si stoprocentně jistý, že má o něm stejné mínění, jako já.

“Kámo, nech ho být. Potřebujeme další lidi.. a on nám může pomoct“ podíval se na mě s jiskrou naděje v očích.
Chtěl jsem mu to ještě nějak rozmluvit, jenže poté už tuto situaci utvrdil plukovník Nails, který pouze vykoukl z náklaďáku a zařval “Všichni zpět do vozu, pokračujeme dál! A pokud chce s náma jet i ten cizinec, tak ať pohne prdelí!…“

Plukovník Nails je pravá ruka seržanta Mithellse a každý jeho rozkaz okamžitě uposlechne a poté ještě dohlíží na nás, abychom také uposlechli.
Když jsme všichni pohromadě nastupovali zpět do náklaďáku, tak mě Alexandr zastavil, podíval se na mě a usmál se takovým neobvyklým způsobem, že jsem netušil co hodlá udělat. Jenže on se jen přiblížil ústy k mému uchu a zašeptal svou sekavou angličtinou „Líbíš se mi“. Myslím že si budeme rozumět. A ano.. rozhodně si máme co říct…“