Vytáhl jsem detonátor a zahájil nebeskou podívanou. Lesy kolem nás se rozlítli doslova do všech směrů. Jeden strom vedle druhého se lámal na třísky a exploze drtila celý les. Oblohu rozzářila obrovská exploze, která byla všude kolem nás. Lesy hořely.

Všichni na hradě se mohli doslova posrat. My taky. Něco takového jste neviděli. A myslím, že ani neuvidíte. Každopádně, účel to splnilo. Vojáci se rozutekli do všech směrů, aby se podívali, co se děje. My se skryli za kameny a jakmile jsme měli vojáky za zadky, vyběhli jsme v před. Hradby nikdo nehlídal. Vystřelili jsme lano a začali lézt nahoru. Bohužel nám tak úplně nedošlo, že dokola hořící lesy všechno osvítí, takže nás mohl kdokoliv vidět. A k našemu štěstí, se tak skutečně stalo.

Lezl jsem jako poslední a už jsem byl skoro nahoře, když tu mi kolem prdele prosvištěla kulka. V těch okamžicích jsem překonal rekord v lezení na lano. Kdyby Jůsejn místo sprintu šplhal, neměl by šanci.

Vylezl jsem nahoru a rychle se schoval za vršek hradby. Jak se ale dalo čekat, na vetřelce byli upozorněni i vojáci uvnitř hradu, takže jsme měli najednou opravdu hodně práce. Rychle jsme seběhli hradby a začalo se střílet.

„Na dvanácté hodině!“

„Je dole!“

Vyběhli jsme z poza věže a vyčistili hlavní bránu. Luny a Yari si vzali věž a já s Furdem jsme se vrhli na potížisty dole. Kryli jsme se za ulámané kusy hradeb a stříleli jsme vojáky, kteří se schovávali v oknech věží a stanů, které si zde postavili.

„Dolů!“ zakřičel jsem, když se mi nad hlavou ulomil kus zídky. Furde vzal svoji zbraň a naslepo vystřelil několik nábojů směrem, odkud šli výstřely. Jak přestal, vykoukl jsem a svým Enfieldem postřílel všechny, kteří se teď kryli před Furdovou palbou.

Zdálo se, že jsme všelijakým možným způsobem, pozabíjeli všechny tady na hradě a měli jsme chvilku, než přijdou ti z okolí, ale nějaký voják nás obešel nás z druhé strany. Ozvaly se dva výstřely. Jeden zabil Furdeho, druhý zabil vojáka. Koukl jsem se a na věži jsme spatřil Lunyho. Mávl jsem na něj a přiběhl jsem k Furdemu. Ale neměl jsem šanci. Rána, ať už byla jakkoliv mířená, mu prošla srdcem.

Nebyl čas na pláč. Přiběhl jsem ke věži, kde už stál Yari. Řekl jsem mu, aby udělal, co jsem mu předtím nařídil a zakřičel jsem na Lunyho, aby Yariho kryl. Sám jsme pak zmizel v podzemí.

Objevil jsem se v dlouhé chodbě. Cesty vedly na obě strany, ale já jsem věděl, kudy jít. Nakoukl jsem na jednu stranu a nikdo tam nebyl. To samé na druhé straně. Vydal jsem se cestou doprava a uslyšel jsem hlasy. Nakoukl jsem do druhé chodby a spatřil tam dva vojáky. Nevěděli o mně. Vzal jsem do rukou Makarova a bleskurychlým dvojstřelem jsem je zabil.

Následovala jedna velká místnost, kde byla tma. Rozlomil jsem flashlight a podíval se. Nikdo tam nebyl. Místo toho jsem v místnosti spatřil velké množství klecí. V některé byly i kostry mrtvých. Šel jsem dál do temnoty, ale jako v nějakém blbém bijáku, tak i mě přestal svítit flashlight.

Tma. Nastala naprostá tma. Možná jsem neměl strach, ale když nic nevidíte, je vám to docela k ničemu. Stejně tak to bylo v mém případě. Mohl jsem tak akorát bloudit ve tmě. Bloudil jsem tak dlouho, než mě cosi praštilo do hlavy a já se z jedné tmy ocitl v jiné.

Probudil jsem se v jedné, opravdu chladné místnosti. I osvětlená byla. Na mou smůlu jsem byl spoután na židli. U východu stáli dva ozbrojenci a přede mnou stál jeden chlápek. Nevím, jak bych ho charakterizoval, aby jste měli nějakou představu.

„Sláva, už jsem se bál, že se neprobudíš,“ promluvil.

„Rád vím, s kým mluvím,“ reagoval jsem.

„No přeci se mnou. Cožpak nevidíš, kdo na tebe mluví?“

„Tak dobře. Budu ti říkat třeba Řiťolezec nebo Hovnohrouda. Co se ti líbí víc?“

Měli jste vidět, jak se tvářil. „Dobře, říkej mi třeba Garry. Jmenuju se Garry. Alespoň pro tento okamžik.“

„Co ode mě potřebuješ, Garry?“

„Moc práce dělat nebudeš. Vlastně, ty nebudeš muset dělat žádnou práci. Vyvinul jsem novou a daleko lepší verzi viru. Budeš mít tu čest a budeš první, kdo ji okusí. Tví přátelé na Zelené Hoře mi posloužili jako takový beta testeři a ty teď vyzkoušíš už odladěnou verzi.“

„Mluvíš o viru, jako o nějakým podělaným programu. Vydáváš updaty, odlaďuješ chyby. Jaké je číslo verze, smím li se zeptat?“

„Doufám, že finální,“ řekl Garry a dal pokyn nějakému vojákovi, který stál za mnou a kterého jsem si do té chvíle nevšiml.

Voják sáhl na stolek, kde sebral injekční stříkačku a podal ji Garrymu. Ten si ji od něj vzal a přistoupil ke mně. Vyhrnul mi rukáv a já už jen cítil, jak mi jehla projela kůží. Zatímco pomalu pomalu pouštěl virus do mého těla, pokračoval v tlachání.

„Moje poslední verze, která udělá z člověka supervojáka. Moje první a zdaleka nedokončená verze, jaksi unikla a nechala vyhynout půlku světové civilizace. Vláda mě schovala na Zelené Hoře, kde jsem do nedávna dělal další a další verze, včetně protilátky. No a teď už je hotovo. Alespoň doufám. Uvidíme. Trvá to nějakou dobu, než to začne plně působit. Každopádně, jestli tě někdy chytne hlad i potom, co jsi zrovna jedl, tak jsem tam zase něco podělal. Uvidíme.“

Takže, co se vlastně stalo? Našel jsem toho, koho jsem hledal, ale jaksi náš meeting nedopadl tak, jak jsem si představoval. Moje představa byla asi toková, že mu pomalu uříznu koule, prsty na nohou, rukou, ostříhám vlasy a nakonec mu na čelo nakreslím kosočtverec s čárkou a použiji to jako terč. Ale místo toho jsem já byl spoután na židli a on do mě rval ten jeho dementní virus.

Musel jsem ho zabít. Prostě musel. Na stole leželi i všechny moje věci, včetně mých zbraní. Musel jsem se k nim dostat, ale jak?

„Co bude teď?“ zeptal jsem se.

„Teď? Teď se půjdu podívat na tvé přátelé. Až je zabiju, zase se k tobě vrátím. Tady chlapci na tebe zatím dohlédnout,“ odpověděl mi a zmizel ve temné chodbě.

Nastalo ticho. Vojáci nic neříkali, jen blbě čuměli. Cítil jsem, jak tou temnou uličkou přichází strach. Jak se mě zmocňuje a upevňuje. Strašný pocit. Bylo ticho.

Pak se ale najedou rozsvítilo. Temná chodba se rozzářila. Celkem třikrát se rozzářila. Ve velmi krátkých intervalech. Její rozzáření způsobilo úmrtí všech tří vojáků v místnosti. Ve dveřích se objevil Luny s kvérem v ruce. Konkrétně to byl Magnum.

„Už jsem se bál, že hodíte bobka a vezmete roha,“ namítl jsem.

„Já nikdy! A Yari už to nestihl. Díky těm výbušninám rozhodil nohama a rukama opravdu hodně daleko. Tak dělej, padáme odsud.“

Teď není čas oplakávat, řekl jsem si. Musím zabít Garryho dřív, než začne působit ten zatracený virus. Jediná šance by byla, kdybych našel tu protilátku, ale na její hledání není čas. Poté, co mě Luny vysvobodil, jsem si sebral všechny věci ze stolu a vydali jsme se temnou uličkou.

„Jakej je plán?“ zeptal se Luny, když jsme opatrně nahlíželi za roh chodby,

„Musím zabít toho hajzla Hovnohroudu. Jestli to neudělám hned, zase mi uteče a já už ho nebudu muset nikdy najít. Už to…“ nebudu muset stihnout.

„Myslíš toho na krátko střiženého dementa? Tak ten mě chtěl zabít. Nestihl to. Uvolnil jsem pouta jednu mu vrazil a spoutal ho na židli v té místnosti, kde mě drželi.“

Na mou duši, tohle mi řekl. Myslel jsem, že ho políbím radostí, ale mám nějakou důstojnost.

„Kde je ta místnost?“

Luny mi dal pokyn, abych ho následoval a tak jsme šli. Prošli jsme několika chodbami až jsme došli do místnosti, kde drželi Lunyho. Zklamání. Místo Garryho zde byla jenom židle s otevřenými pouty.

„To mi neříkej! To si ze mě snad děláš…“ Škoda slov. Vy víte, jak jsem asi tak mohl vyvádět.

Napadla mě ještě jedna myšlenka. Sáhl jsem si do kapsy a vytáhnul jsem detonátor. Pokud Yari udělal, to co měl a stihl to dříve, než ho to rozcupovalo na kousky, vyletí hrad do povětří. Cvak.

Rád bych vám vyprávěl o úžasné explozi, ale bohužel, já ji neviděl. Země se zachvěla. Co jsme způsobili, bylo vidět, až se nám podařilo dostat se opět na čerstvý vzduch. Ono tam vlastně nic vidět nebylo. Všechno bylo pryč. Hradby, věž, hlavní brána….

„Myslíš, že jsme s hradem pohřbili i Hovnohroudu?“ zeptal se mě Luny.

Já však mlčel. Před námi ležel mrtvý voják. Dokonce byl vcelku. Každopádně, z vysílačky, kterou měl u pasu, jsem slyšel onen Garryho hlas. Mluvil a běsnil. Řekl to jasně a zřetelně: „Potřebujeme každého z vás. Jestli někdo přežil výbuch, nechť se vydá k základně u Kamensku. Budeme čekat.“

„To jsem rád, že počkáš.“